Březový háj

SLOVENSKÁ (obnovená) TELEVÍZNA PREMIÉRA: STV 2 = 8.2.2016, réžia slovenského znenia (ČST Bratislava 197?) = SAMO IVAŠKA - Pôvodný slovenský dabing, ktorým nás včera po predlhých rokoch opäť poctila STV je až prekvapujúco verný originálu. Spolu s pôvodnou obrazovou kópiou a príbehom, ktorý je na míle vzdialený od hollywoodskych klišé, prináša lenivú nostalgiu bezstarostných dní, keď ešte slová ako stres či kríza, nezneli tak naliehavo a fatalisticky. A napriek neľahkým vnútorným drámam presakujúcim do zdanlivej idylky, tu stále ostal priestor na duševnú očistu, ktorá pôsobí antidepresívne. (9.2.2016) (09.02.2016)

Celý film na mě hodně působil jako divadlo a hlavně mi připomněl, proč mám tak moc ráda divadlo. Emoce zcela podle mého gusta. Už jenom poezie březového lesa a fantastického (fantaskního?) domu na jeho hranicích. Perfektní herci v perfektních rolích. Ve své podstatě svět, do kterého bych se chtěla propadnout. Srdce téma. A klavír. ♥♥♥ (11.05.2012)

Impresionistický film. Meniaca sa jarná príroda, s dominujúcim vodným živlom, v nádherných obrazoch rovinatých slatín, lesov a brezín. Tieto obrazy vyjadrujú pocity a nálady hrdinov, s ktorými sú kompozične vzácne vyrovnané. Klavírne znelky, raz jemné, inokedy zase jarmočne rozjarené, dokresľujú dej a vnútorné prežívanie postihnutých bratov. Jeden trpí stratou najbližšieho, druhý blížiacou sa stratou seba samého. Mystérium smrti a motív vyrovnania sa s odchodom blízkych v kolobehu obnovujúceho života prírody. Pozvoľné plynutie približujúceho sa konca v objatí posledných radostí, v dome uprostred lesov, dodáva celému dielu nádych metafyzična, tak typického pre Wajdove najsilnejšie filmy. (10.04.2006)

Konfrontácia veselého mladíka poznamenaného nevyliečiteľnou chorobou a jeho brata, zatrpknutého muža, ktorému zomrela žena a svoje trápenie prenáša aj na druhých, hlavne svoju dcérku. Zaujímavý pohľad situovaný do lesnej samoty brezového hája je natočený zručným sposobom, kde však absolútnym sposobom vládnu hereckými výkonmi obe hlavné mužské postavy. (11.09.2016)

Tato báseň v obraze a óda na krásu polských nížin a jejich lesů a vod silně připomíná české impresionisty a vitalisty ať už literární nebo filmové. Antonín Sova, Fráňa Šrámek, Václav Krška, František Vláčil jsou mágy, kteří se vybaví při pohledu na krajinu, splývající s lidskými osudy, v nichž se prolíná život, smrt i radosti a strasti počátků a konců. Přirozenost sama, smyslové opojení, ale i zvláštní, až úderně tvrdý prozaický realismus, nelítostně odhadující i odhalující nemilosrdný chod věcí, které lidská vůle a srdce může ovlivnit jen zřídka a vzdáleně. Kamera, která se kochá v tónech zeleně, zjevně symbolizujících život a jeho nepřemožitelnost, i v modři neodvratitelných konců, jejichž šifrou je březový háj s hrobem předčasně zesnulé Oliny matky, ulpívá se stejnou silou i na něžných dětských rysech Stanislawovy neteře, i smyslné a vášnivé Maliny, tolik připomínající svou pudovostí vášnivé české ženy OHNIVÉHO MÁJE, STŘÍBRNÉHO VĚTRU nebo MĚSÍCE NAD ŘEKOU či ZLATÉ RENETY. Herecký koncert Lukasziewcizův, Olbrychského i Krakowské, v němž se fyzická láska mění v další formu oslavy života, má svůj působivý protějšek v nábožné lidové písni Stanislawova umírání a smrti. Přesah jdoucí nad rámec tohoto filmu, Boleslawova jízda na koni březovým hájem, obrazy, které svou kompozicí připomínají českou secesní přírodu např. Preislerovu, krásu jednoho z vrcholných děl špičkového a dnes už poprávu zklasičtělého polského režiséra jen dále dotvářejí. Do souzvuků i souobrazí, které vyrážejí dech. (09.04.2008)