Člověk z mramoru

”Mládež se má zajímat o osudy svých otců.“ Přiznávám, že Člověk z mramoru byl snad mým prvním seznámením se se skutečným polským filmem. A mám dojem, že jsme si padli do oka. Fascinující příběh o falešné morálce, kterou společnost nasycená byla v letech minulých a je i dnes, o morálce, která dokáže zacházet s jedincem tak, jak se jí hodí ve jménu nesmyslných a pokřivených ideí. Vzepřete-li se, jste zcela jistě ztracen. Mateusz Birkut ztracen byl, zapomenut však nebude. Neústupná mladá filmařka Agnieszka a Mateuszův syn jsou nositeli té malé jiskřičky naděje … Geniální práce s prolínáním časových rovin, téměř neznatelná, ale zásadní a všudypřítomná. (Challenge Tour - duben 2015) (11.04.2015)

Film opirajici se hlavne o vyborny scenar. Myslim, ze film i pres velkorysou stopaz nebude nudit nikoho. Dynamicky a nadcasove natocene dilo, ktere ma sve pevne misto v historii evropske kinematografie. Agnieszka mi sice byla protivna, to ale role mlade reziserky asi vyzadovala, mit ostre lokty a sebevedomi. Je skoda, ze takove filmy o zivote v socialismu jake tocil Wajda nebo Kieslowski v sedmdesatych a osmdesatych letech neumi cesti reziseri ani dvacet let po revoluci, ostuda! (30.07.2009)

Pro první setkání s Wajdou jsem si těžko mohl vybrat extravagantnější a progresivnější dílo. Člověk z mramoru je do jisté míry fascinující svým vypravěčským systémem, který velmi efektivně spojuje dvě dějové linie prostřednictvím série rozhovorů, přičemž každá linie rozvíjí své ústřední charaktery a disponuje znatelně odlišným stylistickým zpracováním. Vzpomínkové pasáže připomínají chvílemi skoro až filmové týdeníky, zatímco přítomné dění ze 70. let by si jeden spletl s tehdejším formálním modernismem amerických tvůrců typu Hala Ashbyho. Stopáž je místy trochu smrtící, ale díky pyramidovému uspořádání (výslechy aktérů směřující postupně k samotnému "muži z mramoru") se příběh neustále odvíjí vstříc finálnímu bodu a nepřestává uchvacovat přesvědčivým znázorněním kontrastu dvou morálně rozdílných historických etap. 85% (09.11.2016)

Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích. (10.11.2016)

S nesnadnými tématy se lze vyrovnávat všelijak. Vzácně, ale prokazatelně i na vysoké úrovni. O polských padesátých letech nevíme mnoho; tušíme jen, že se pronikavěji nelišila od těch našich. I nadlidé té doby, úderníci, stachanovci, se alespoň čas od času dostávali do soukolí té navenek té rozjásané a optimistické doby. Komunismus trval příliš dlouho na to, než aby bylo možné udržet nezkreslenou paměť o jeho počátcích. Forma, kterou zvolil Wajda, připomíná v našich podmínkách jiného, ale obdobně postupujícího autora OPOŽDĚNÝCH REPORTÁŽÍ československého spisovatele Ladislava Mňačka nebo podobně zakládané první novely Alexandra Solženicyna (VE VYŠŠÍM ZÁJMU). Při neznalosti druhého dílu - ČLOVĚK ZE ŽELEZA - nezbývá než konstatovat, že závěr první části se silně blíží typickým socialistickým koncům; optimismus v optice chruščevovské prognostiky "ze dne na den" pomáhal vytvářet iluzi o životaschopnosti systému; iluzi, která se postupně měnila ve svůj opak spolu se stárnutím a kornatěním režimu. Ojedinělá je vytříbenost filmové řeči a důraznost, precizující do detailu virtuální realitu neexistujícího úderníka právě tak jako stejně sytou a plnou kresbu dobové současnosti, prozrazující Wajdovu mistrovskou znalost i schopnost obsáhnout mikrokosmos tehdejšího polského filmu. Jitřivé se tak stává uklidňujícím, šokové věcným, jakoby nezúčastněným. Jen mramor údernických soch, na které se dostává v některých sekvencích, jakoby se neměnil. (28.06.2009)