Člověk z mramoru

Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích. (10.11.2016)

Chápu, proč se tento film u nás nemohl promítat, stejně tak rozumím tomu, že studentce filmové školy soudruzi ve finále zatrhli dokument o Birkutovi.. Příběh samotný je postupně rozplétán a odhalován, takže budí divákovu pozornost i zvědavost, no a herci v hlavních rolích se mi moc líbili, mladinká Krystyna je nádherným ztělesněním mládí, dravosti, jisté drzosti, zanícení, touhy po pravdě a Jerzy Radziwiłowicz je pro mě symbolem ryzosti, možná naivní, možná idealistický, přesto čistý a nevinný.. Krásně bolavý film s parádním závěrem.. (20.11.2022)

Socialistický Občan Kane. Jen s tím rozdílem, že Kaneův život nabývá hloubky, Birkutův spíš tragiky, aniž by získal opravdový lidský rozměr. Přijde mi to paradoxní - Wajda chce ukázat křivdy nelidské společnosti, ale samotná osoba, kterou sleduje, zůstává pouhou figurkou i pro něj samotného, i on na jeho existenci jen předvádí své koncepty a myšlenky. Ne že by to nebyl dobrý film, je to hodně dobrý film, ale tenhle aspekt mi neseděl. Asi i proto mě Člověk z mramoru bavil víc, když zůstával dějově v sedmdesátých letech, než když se věnoval minulosti. (12.03.2017)

Tento film z roku 1977 připomíná základním schématem Wellesova Občana Kanea. Nastíní legendu prostřednictvím týdeníků a dobových materiálů, přičemž ji postupně prostřednictvím novinářova zpovídání očitých svědků událostí postupně boří a původní představu o subjektu takřka detektivního pátrání obrací naruby. Celý Člověk z mramoru je vyprávěn prostřednictvím dvou časových linií (přičemž všichni vypravěči, které Agnieszka zpovídá a jejichž vyprávění tvoří flashbackovou dějovou linii, jsou nespolehliví... jen mostem přes propast času, přes který Wajda přechází sem a tam - vidíme totiž spoustu věcí, u kterých oni sami nemohli být) a na rozdíl od Občana Kanea rozvíjí kromě zkoumaného hrdiny i charakter průvodkyně filmem - Agnieszky. Člověk z mramoru využívá mnoha různých druhů snímání i filmového materiálu (časová linie padesátých let je natočena klasickým způsobem, kdežto sedmdesáté roky připomínají progresivní „americký“ styl - jaký ráda prosazuje Agnieszka - ruční kamery a dlouhých znervózňujících záběrů, nehledě na různé tvůrci natočené týdeníky, „dobové záběry“ i onen zásadní „dokumentární film“, který z Birkuta udělal mýtus), práce s tempem, s hudbou, s prostředím i s herci. (22.04.2007)

Brilantní po všech stránkách, formálně, scenáristicky i herecky. A ten konec, ten je naprosto geniální. Vše už bylo řečeno, jen zdálky zazní budovatelská píseň jako připomínka doby minulé. A dva mladí lidé nejdou vstříc růžovým zítřkům, jen ruku v ruce jdou navštívit muže, který doplatil na své ideály. Nejdříve rukama, později málem i ctí. Wajda se nebál natočit ostře kritické dílo v době, kdy kritizovaní byli u moci. Jde dokonce dál, přiznává i svůj díl viny, nesnaží se omlouvat, jen stroze předkládá černobílý materiál, který evokuje archivní záběry, takoví jsme byli, říká Wajda, a je na nás, na divácích, jak se s tím vypořádáme. (25.12.2021)