Člověk z mramoru

Tí, čo si užili ten budovateľský režim na živo a hlavne jeho tienisté stránky, museli po zhliadnutí tohoto filmu končiť masovo na kyslíku. Pripomenúť im, aké to bolo ´´oslavy hodné´´, určite nemohlo nemať následky. Wajda je tak nejako medzi dvoma líniami, keď ukazuje že každá doba a režim stojí za prd. Teda nie pre všetkých. Agresívne podaný pohľad na jednu fyzickú a následne aj duševnú mizériu jedného úderníka, jedného z vtedy mnohých lámačov noriem a rekordov, čiže druh človeka nie veľmi obľúbeného. A čuduj sa svete, na oboch frontoch. (09.10.2022)

(1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé. (06.11.2014)

Chápu, proč se tento film u nás nemohl promítat, stejně tak rozumím tomu, že studentce filmové školy soudruzi ve finále zatrhli dokument o Birkutovi.. Příběh samotný je postupně rozplétán a odhalován, takže budí divákovu pozornost i zvědavost, no a herci v hlavních rolích se mi moc líbili, mladinká Krystyna je nádherným ztělesněním mládí, dravosti, jisté drzosti, zanícení, touhy po pravdě a Jerzy Radziwiłowicz je pro mě symbolem ryzosti, možná naivní, možná idealistický, přesto čistý a nevinný.. Krásně bolavý film s parádním závěrem.. (20.11.2022)

S přehledem natočená mozaika, která dokáže udržet pozornost po celých 150 minut. Cinefilskou lahůdkou jsou především Wajdovy variace na staré týdeníky a archivní záznamy, které působí velmi autenticky, i když je jejich role mnohdy ironická. Ty propojuje dynamická linie mladé filmařky a jejího tápání doprovázeného neustálým nervózním pohybem a sympatickou drzostí - je velmi zajímavé sledovat její názorový posun, i když její snahy nakonec končí kdesi ve ztracenu. Dynamický styl užívající ruční kameru a širokoúhlé záběry působí na svou dobu a místo vzniku až jako z jiného světa - Wajda v sobě filmařského génia nezapře (v Zemi zaslíbené dosahuje jeho vizuální kouzlení dle mého názoru vrcholu a neskutečně snímek pozvedá). Méně uspokojivé jsou již poměrně klasicky natočené dlouhé pasáže o samotném Birkutovi, které se až příliš blíží akademickému stylu a nedokáží strhnout jako zbývající složky kaneovské mozaiky. Jeho příběh by šel určitě podat originálnější a živější formou, ale i tak je dostatečně silný a plný vděčných paradoxů. (15.03.2012)

Obvykle hodně oceňuju politické filmy z doby minulé, které mají v sobě invenci či minimálně pozoruhodný pohled na dané téma. Rovněž se mi většinou líbí filmy, které dokážou odvyprávět svůj příběh jinak, než tradičním způsobem, různě na přeskáčku podle zvoleného klíče, a zapůsobí tak na diváka skoro jako detektivka, i když fungují primárně v rámci jiného žánru. Člověk z mramoru tohle všechno s obrovskou dávkou invence i silné výpovědě má, závažné téma zpracovává dost atraktivním způsobem, navíc dění se tady stává detektivkou nejen pro diváka, ale i pro jednu z postav – mladou sebevědomou režisérku s nebývale progresivním a drzým temperamentem. Předmětem náročného i poutavého pátrání zde není žádný neznámý zločinec, ale naopak konkrétní muž, kdežto neznámý zůstává jeho osud. Sbírání materiálů od zahlédnutí jeho památné sochy, kterou pouhých 25 let po jejím odhalení nacházíme v přísně uzamčeném skladu, přes spatření jeho přítomnosti v torzách (převažně) nedokončených filmů, až po rozhovory s pamětníky, začíná odkrývat mnohem závažnější tajemství, než se původně očekávalo. Poznání skutečností vede postupně nejen k odhalení osudu jednoho člověka, ale taky přehodnocení minulosti celospolečenského charakteru. A jelikož se nacházíme ve východním bloku uprostřed stále přítomné studené války, naložit s něčím takovým objektivně nebude zrovna snadné... Spolu s Kieślowskeho Amatérem velice důležitá výpověď "morálního neklidu" v polském filmu 70. let. 90% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) (07.01.2020)