Popel a démant

Když vítězové prohrávají… Velmi pomalý (což je dáno i délkou záběrů), velmi deziluzivní, velmi hluboký ponor do atmosféry dne, kdy skončila jedna a začala jiná válka. Přemýšlet nás krom znalosti společenských a politických souvislostí (komunista si přisvojuje vše, syna nevyjímaje) nutí geniální kamera Jerzyho Wójcika. Žádná exhibice, minimální pohyb, velká hloubka ostrosti, vhodně zvolený úhel. Záběr s Kristem obráceným satanisticky hlavou dolů a následný švenk na místo s otevřenou rakví v pozadí vydá za tisíc slov. Wajda si v závěrečném dílu své válečné trilogie hraje s kontrasty (ohňostroj x smrt, tmavá krev prosakující skrz bílé prostěradlo), nenápadně odkazuje na dílo své (tmavé brýle nosí Maciek kvůli kanálům) i jiných (titulní Norwidova báseň, závěrečná polonéza stylizovaná dle divadelní hry Stanisława Wyspiańského Veselka, kterou Wajda v roce 1973 zfilmoval). Díky uměřenému frajerství Zbigniewa Cybulského, rozervaného romantického hrdiny (prudké přechody od veletragické zachmuřenosti k rozjařenosti), který si rád hraje s ohněm (doslova), není nadbytečná ani pozvolna vystupňovaná, snivě-romantická linie, krátké střetnutí s démantem uprostřed všeho toho popela. Pouze závěrečná kalvárie působí poněkud křečovitě. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, ScarPoul, Renesco (10.10.2016)

Tohle je žrádlo. Vůbec jsem nečekal, že Wajda po výborných, ale ryze polských Kanálech natočí něco co bude mít šmrnc a radikálnost francouzské nové vlny a spirit rebelských filmů Jamese Deana (pravda Cybulski je ještě o něco víc přepjatej než Dean s Brandem dohromady, ale nevadí to zásadně). Popel a démant má fantastickou kameru, vynikající svícení (toho si člověk všimne málokde, ale tady určitě) a na svou dobu velmi odvážnej scénář. Co ale stojí za to sledovat především, je práce se symbolikou. Skrze ni totiž Wajda zpochybňuje národovecké hodnoty, ať už jde o falešně zahranou polonézu, na kterou tancují opilí komunisté s protějšky z druhé strany barikády nebo o zakrvácené prostěradlo, na němž umírá hlavní hrdina, které reprezentuje polskou vlajku. (22.08.2020)

Po skončení druhej svetovej vojny zostali jazvy, ktoré sa hojili veľmi ťažko. Všetko dobré, čo bolo pred vojnou, sa vo vojne rozpadlo a zničilo. Na troskách sveta sa musel začať budovať nový. A perspektíva v lepšiu budúcnosť bola v nedohľadne. Wajda natočil Popol a Diamant ako sociálnu štúdiu povojnového Poľska, kde ľudia bojujú za svoje životy, v područí ideálov niekoho iného. Svetlo hrá v tomto filme rovnakú úlohu ako tma. Dlhé tiene, ostré svetlo dopadajúce na mŕtve telá, človek v daždi, alebo za svitania, tvoria len drobnú zmesicu pôsobivých obrazov, ktoré film obsahuje. Vďaka nim a aj vďaka využitiu všetkých troch plánov a scénografie sa jedná o komplexnú, vizuálno pôsobivú sociálnu drámu, ktorá sa odohráva počas jednej noci v jednom bare a v jeho okolí. Máme možnosť vidieť rôzne postavičky, ktoré sa s koncom vojny vyrovnávajú po svojom. Buď ju prespia, alebo prepijú. Až na hlavného hrdinu Macieka, ktorý sa ako vrah a odboj počas plnenia úlohy zavraždiť tajomníka, zamiluje do barmanky. Nádeje a sny, túžba žiť normálny život je tu v ostrom kontraste s politicky vyhrotenou situáciu a skutkami, ktoré človek musí robiť, aby prežil, hoc len na malú chvíľu. Popol a Diamant je prvotriednou ukážkou vyspelosti Poľskej kinematografie, ktorých poetickosť a filmová zručnosť sa zapísala u tvorcov ako Wajda a Kieslowski do dejín svetového filmu. (19.12.2011)

Dnes již zklasičtělý Wajdův film stále vyvolává v Polsku rozporuplné odezvy. Mnohoznačnost Ivaskiewiczovy předlohy její zfilmování spíše prohloubilo a znásobilo, než aby ji mírnilo. Po zhlédnutí KATYNĚ dnes víme dobře, proč. Polsko 8. května 1945 připomínalo vřící kotel; ješt neutichly vzpomínky na to, jak osvoboditelská Rudá armáda nechala vykrvácet varšavské povstání Armii krajowej, ještě stále neutichly rozhořčené polemiky kolem Katyně a náhle zmizevších tisích polských důstojníků. Paralelně- za bezhlesého přihlížení západních demokracií (Churchillův fultonský projev byl na Západě dobovým mediálním propadákem) - nastupovala rychlá sovětizace odbojné země. Křižovatky vývoje - spor obou na smrt znepřátelných táborů i vůli většiny obyvatelstva po mírovém životě - ztělesňuje večírek, v jehož průběhu cítíme zárodečné doutnání budoucí několikaleté občanské války s jejím nevyhnutelným koncem (závěrečný útěk smrtelně zraněného Cybulského umírajícího symbolicky na hromadě odpadu souzní a v něčem i předjímá formové prostředky evropské a vlastně i světové nové vlny tehdejší doby). I dnes je film znepokojujícím otazníkem, hlasem, který se ve svých úzkostných dotazech a otázkách nemilosrdně, až srdnatě dotýká stále nezhojených ran. I těch polských, i těch dalších. (24.12.2008)

Jeden z hlavních klenotů "polské filmové školy", který se snaží zobrazit rozpolcenost poválečných let v zuboženém Polsku. Tento černobílý snímek má rozhodně co nabídnout. Hlavního hrdinu, který se zmítá pod příkazy ilegální Zemské armády a oproti tomu touží po lásce, štěstí a míru. Je také plný špinavých a zničených prostředí, které tomuto kritickému pohledu přidávají na věrohodnosti a některé z nich Vám dlouho zůstanou v hlavě (jako třeba kříž ve zničeném kostele). A navíc konec, který to vše geniálně zakončí. Určitě jeden z nejvíce zásadních snímků z Polska a jeden z mnoha, které dokážou diváka i po letech oslovit. (28.04.2008)