Popel a démant

Wajdův patrně nejslavnější snímek, který se však ve mně minul divákem. Zdá se mi po letech příliš poznamenaný dobou svého vzniku (mnohem více než méně slavné, méně politické, leč syrovější Kanály od téhož režiséra). Pax sovietica, která nakonec do poválečného Polska přišla a která se v podání autora předlohy Andrzejewského jeví jako nejvhodnější řešení, byla ve skutečnosti výměnou totality za totalitu; ale to se tehdy nesmělo tak otevřeně říkat. Popel a démant není ideologickou agitací a je v něm plno silných scén, ale přece jen... pokud jde o nejásavé, deziluze plné snímky o konci druhé světové války, dávám přednost československému kusu "Smrt si říká Engelchen" od Kadára a Klose. (22.11.2011)

Vzhledem k vysokému hodnocení a celkové pověsti filmu jde pro mě o kruté zklamání - nikoliv po stránce filmové, ale obsahové. Wajdovi se nedá upřít velmi slušné řemeslo, výborné vedení herců a sladění všech stránek filmu. Snad jen scéna popravy na začátku a konec hrdiny v samém závěru snímku zavání teatrálností, která byla ale v 50. letech celkem běžná. Po stránce obsahové je to ovšem silně tendenční dílko, které plně odpovídá Wajdovu komunistickému přesvědčení. Wajdova interpretace historických událostí je tvrdě podpásová ve světle faktu, že na rozdíl od Československa, kde se komunisté opírali o silnou domácí podporu, v Polsku šlo o vnucený režim, importovaný na pásech sovětských tanků. Přepadení polska Sovětským svazem, popravy polských vojáků a důstojníků ( zdaleka nejen v Katyni !) Statisíce lidí odvlečených do lágrů v Kazachstánu a na Sibiři, důsledná likvidace samosprávy a všech prvků nezávislého myšlení, likvidace společenských, hospodářských, kůlturních a náboženských organizací,opozičního tisku - nic z toho se do Wajdova dramatu nedostalo. Odpůrci komunistických pořádků jsou bez vyjímky kariéristé, alkoholici nebo dobrodruzi a teroristé, zatímco vysokému komnistickému hodnostáři nechybí životní moudrost, přesvědčivost a zodpovědnost. Wajdův film je manipulativní o to víc, že je profesionálně natočený, milostná linie příběhu přesvědčivá a Cybulski v hlavní roli výborný a charismatický... Celkový dojem 35 % výhradně za filmové řemeslo. (22.10.2008)

Dnes již zklasičtělý Wajdův film stále vyvolává v Polsku rozporuplné odezvy. Mnohoznačnost Ivaskiewiczovy předlohy její zfilmování spíše prohloubilo a znásobilo, než aby ji mírnilo. Po zhlédnutí KATYNĚ dnes víme dobře, proč. Polsko 8. května 1945 připomínalo vřící kotel; ješt neutichly vzpomínky na to, jak osvoboditelská Rudá armáda nechala vykrvácet varšavské povstání Armii krajowej, ještě stále neutichly rozhořčené polemiky kolem Katyně a náhle zmizevších tisích polských důstojníků. Paralelně- za bezhlesého přihlížení západních demokracií (Churchillův fultonský projev byl na Západě dobovým mediálním propadákem) - nastupovala rychlá sovětizace odbojné země. Křižovatky vývoje - spor obou na smrt znepřátelných táborů i vůli většiny obyvatelstva po mírovém životě - ztělesňuje večírek, v jehož průběhu cítíme zárodečné doutnání budoucí několikaleté občanské války s jejím nevyhnutelným koncem (závěrečný útěk smrtelně zraněného Cybulského umírajícího symbolicky na hromadě odpadu souzní a v něčem i předjímá formové prostředky evropské a vlastně i světové nové vlny tehdejší doby). I dnes je film znepokojujícím otazníkem, hlasem, který se ve svých úzkostných dotazech a otázkách nemilosrdně, až srdnatě dotýká stále nezhojených ran. I těch polských, i těch dalších. (24.12.2008)

Díky jedné zpackané akci a v rámci krátkého údobí její nápravy, hlavní hrdina Maciek poprvé pocítí touhu po životě, pozná lásku a uvědomí si zbytečnost svého dosavadního konání, o kterém pochybuje koneckonců i jeho nejbližší nadřízený. Povinnosti, rozkazy a strach ze zbabělství ale ženou hrdinu vstříc zbytečné smrti, kterou ještě zdůrazňuje Wajdův smysl pro kontrasty - tokání v kostele nad rakvemi omylem zabitých dělníků, smrt tajemníka na pozadí oslavného ohňostroje, loučení ústřední milenecké dvojice za hlasité zábavy ovíněné společnosti, Maciekova osamnělá smrt versus vítání nového dne plného nadějné budoucnosti. (09.01.2012)

Cybulski byl ve své vlasti filmovou ikonou, po předčasné smrti pak vykvetl do rozměrů polského Jamese Deana a legendy o strašlivě zmařeném talentu. Během sledování tohoto filmu mne několikrát napadlo, zda ho ta pověst trochu nepřerostla - jeho výkony ve scénách "balení" u baru (divím se, že nedostal přes držku) nebo umírání jsou bolestivě teatrální a strojené, dojem trochu vylepšuje snad jen příjemně civilní a intimní postkoitální postelová scéna. A stejné to je s celým filmem - brilantní okamžiky (kostel, závěrečná dysharmonická polonéza) se zde mísí s průměrnými až podprůměrnými fraškami (opilý sekretář, zmiňované flirtování hlavního hrdiny). Značně nevyrovnané dílo. (29.06.2011)