Popel a démant

Wajdův patrně nejslavnější snímek, který se však ve mně minul divákem. Zdá se mi po letech příliš poznamenaný dobou svého vzniku (mnohem více než méně slavné, méně politické, leč syrovější Kanály od téhož režiséra). Pax sovietica, která nakonec do poválečného Polska přišla a která se v podání autora předlohy Andrzejewského jeví jako nejvhodnější řešení, byla ve skutečnosti výměnou totality za totalitu; ale to se tehdy nesmělo tak otevřeně říkat. Popel a démant není ideologickou agitací a je v něm plno silných scén, ale přece jen... pokud jde o nejásavé, deziluze plné snímky o konci druhé světové války, dávám přednost československému kusu "Smrt si říká Engelchen" od Kadára a Klose. (22.11.2011)

Díky jedné zpackané akci a v rámci krátkého údobí její nápravy, hlavní hrdina Maciek poprvé pocítí touhu po životě, pozná lásku a uvědomí si zbytečnost svého dosavadního konání, o kterém pochybuje koneckonců i jeho nejbližší nadřízený. Povinnosti, rozkazy a strach ze zbabělství ale ženou hrdinu vstříc zbytečné smrti, kterou ještě zdůrazňuje Wajdův smysl pro kontrasty - tokání v kostele nad rakvemi omylem zabitých dělníků, smrt tajemníka na pozadí oslavného ohňostroje, loučení ústřední milenecké dvojice za hlasité zábavy ovíněné společnosti, Maciekova osamnělá smrt versus vítání nového dne plného nadějné budoucnosti. (09.01.2012)

Film doplácí na dost pochybnou nezvládnutou úvodní přestřelku (to je normální, že člověk začne najednou hořet, když se do něj střílí?) a maximálně stupidní konec (z kdysi suverénního zabijáka se z ničeho nic stane školáček v oboru? Odkud se mu zhmotnila zbraň, kterou předtím zahodil? Armáda šla po komkoliv, u koho ji viděla?); v mých očích jde o jeden z vůbec nejhorších, ve smyslu nejtrapnějších a nejpatetičtějších filmových skonů co jsem kdy viděl. Jinak samotný příběh se mi vcelku líbil, (i když jeho ideologický podtext jde velmi dobře cítit), každopádně střet povinnosti a lásky, který musí být vyřešen prakticky během jedné jediné noci, byl dostatečně nosný a bavil mě. Stejně tak mě zaujala zajímavá vizuální stránka. Přesto kvůli již zmíněnému začátku a především závěru (který mi bude ležet v žaludku hodně dlouho) hodnotím nakonec jen lepším průměrem. (25.10.2013)

Své místo v druhé polovině pravidelného cyklu Kurs filmové historie v pražském Ponrepu si pravidelně nachází Wajdův Popel a démant. Oslovuje dodnes, ať už svým tématem nebo formální stránkou. Příběh vyprávěný očima vojáka Zemské armády v podání Zbigniewa Cybulského svým rebelantstvím předává každému svému novému diváku ten tolik potřebný apel k upamatování zlomových událostí polských dějin květnových dnů 1945. Nicméně v otázce anachronického oblečení není s odstupem poloviny století snadné si odpovědět, zda je ono právě tím zásadním nadčasovým prvkem. A konečně Zbigniew je něco jako Gérard Philipe nebo Honza Tříska a to není nic pro mě. (05.01.2012)

Tohle je žrádlo. Vůbec jsem nečekal, že Wajda po výborných, ale ryze polských Kanálech natočí něco co bude mít šmrnc a radikálnost francouzské nové vlny a spirit rebelských filmů Jamese Deana (pravda Cybulski je ještě o něco víc přepjatej než Dean s Brandem dohromady, ale nevadí to zásadně). Popel a démant má fantastickou kameru, vynikající svícení (toho si člověk všimne málokde, ale tady určitě) a na svou dobu velmi odvážnej scénář. Co ale stojí za to sledovat především, je práce se symbolikou. Skrze ni totiž Wajda zpochybňuje národovecké hodnoty, ať už jde o falešně zahranou polonézu, na kterou tancují opilí komunisté s protějšky z druhé strany barikády nebo o zakrvácené prostěradlo, na němž umírá hlavní hrdina, které reprezentuje polskou vlajku. (22.08.2020)