Obsahy(1)
Hlavní hrdinové – Sergej a Táňa – jsou mladí, zamilovaní a srdce jim přetékají štěstím. Jejich osudy jsou však pod vlivem okolností nečekaně rozděleny. (KRRR! 70mm Film Fest Krnov)
Recenze (14)
(SSSR II) ROMANCE O ZAMILOVANÝCH byla roku 1974 oceněna Velkou cenou na Mezinárodním filmovém festivale v Karlových Varech, což by se mohlo jevit jako nezbytnost, jelikož jde o titul sovětský, ale ono jde přitom o formálně pozoruhodný počin. Samozřejmě že zvolené ozvláštňujicí postupy slouží výsměchu jeansové generaci a amerického snu vůbec, ale podstatné je, že tato problematická ideologická rovina nijak zvlášť netrčí, když si Končalovského film utahuje naprosto ze všeho a ze všech (včetně sebe). Ozvláštnění je především stylistické, když se tropí sranda z žánrů a diváckých očekávání, a přitom se poukazuje na to, že ve skutečnosti je život jiný než ve filmech. Dá se opájet z napojenosti montáže (její rozvolněnost vyjadřující volnou mladickou lásku hrdinů na počátku, postupné zklidnění a větší časová komprese v závěru) i barevného vyvedení scény (postavy jsou veselé - okatě se zvýrazní teplé barvy, postavy jsou v depresi - posílí se barvy chladné) na psychiku hlavních hrdinů. Stejně tak lze žasnout nad důsledností v proměnlivosti typů řeči a rozpětí rejstříku poloh herců s tím související, kdy obojí je svou patetičnosti či směšnou exaltovaností uzpůsobeno žánru, ve kterém se zrovna nacházíme a který je hyperbolizován/ironizován. Jenže, jak stojí výše, ozvláštnění jsou především stylistická, a tak zůstává prostoduchá fabule o nešťastné lásce a životní nenaplněnosti, kdy i vzhledem k přepálené stopáži působí permanentní stylistické proměny jako ubíjející manýra. Platí to zvlášť v závěru, kdy si nelze vystačit s hledáním prvků, které jsou společná pro režijní práce Tarkovského, ke kterým Končalovskij napsal scénář (IVANOVO DĚTSTVÍ, ANDREJ RUBLEV), s tímto Končalovského viewer-fuckem, ať už to je přítomnost živlů, umění v životě či dětí. ()
To je tak, když je člověku náct, doba je, jaká je, filmová nabídka tak chudá, že se skočí po všem, co se hejbe a pak jste jak v Jiříkově vidění. Nevim, jestli by se mnou dneska Romeo a Julie ze Sajůzu, co se milovali, jen když se měli rádi a kávu pili, když jim bylo černo, tak zamávali, asi už ne, ale v tom vidim to hezký, že človíček, kterej na to tehdy koukal, byl pitomej a čistá duše. A neznal čsfd a nepitval, zato se uměl dívat, nechal se unášet a nezdráhal se cítit. K tomu, aby to mělo stejnej účinek, bych potřebovala stroj času a ten nemám, co nadělám. Vůbec nic. ()
Být zamilovaný sovětský pionýr, který na tuto romanci vyrazil se svojí komsomolskou láskou, zřejmě bych po jeho skončení propadl značné depresi a ani příslib nové bytové jednotky na moskevském předměsti by mne neobměkčil. Jak někdo trefně poznamenal ve foyeru kina Mír v Krnově, jedná se tu vlastně o sovětského předchůdce La La Landu. ()
Příběh mariňáka Serži, který pro lásku přežil, ale také dvakrát zemřel. Ona se mu vdala a on si našel náhradu aneb lacinému syžetu navzdory hledáme novou formu a spojujeme zdánlivě neslučitelné. Jak se tam ale dostal ten pavlačový muzikál? Ale tak dobře, radikálně navyšuji, protože... ty struny a Serža de Peyrac mi nedávají usnout na vavřínech. ()
Zdánlivou počáteční plakátovost filmu rozbíjí ostré zlomy v naraci i stylu, výsměch "džínové generaci" sedmdesátých let i okázalému patriotismu (odchod na vojnu) a postupný přechod filmu z jedné stylizace do druhé, přičemž ani jednou není úplně vážný a hyperbolizuje problémy známé ze "skutečného světa". Nejzajímavěji stylizovaná je černobílá deziluzivní část, která se tváří realisticky a utahuje si z klišé sociálních dramat. Přes všechnu vynalézavost struktury filmu je však samotný konflikt přece jen příliš řídký a rozmělňovaný ad absurdum. Zejména pak ke konci prostřední části, která se utápí ve vlastní stylizaci. ()
Galerie (16)
Photo © Mokép
Zajímavosti (1)
- Jedním z programů, které běží v televizi u Sergeje Nikitina, je Jen počkej, zajíci! (1969). (NinadeL)
Reklama