Děti přírody

Epický příběh dvou svérázných starých lidí, kteří se nechtějí smířit se svým v podstatě nesvéprávným životem v domově důchodců kdesi v Reykjavíku. V okamžiku útěku ponurou náladu střídá optimističtější, díky pocitu svobody a přesvědčením o základním lidském právu, že si každý může se svým životem dělat co chce. V druhé polovině film přechází z děje spíše už k magickým až fantaskním obrazům člověka v krajině, a právě ty mě svým způsobem dostaly nejvíce. (30.03.2008)

Dle názvu jsem se neinformován domníval, že půjde o příběh dětí, dostal jsem naopak snímek vyprávějící o té úplně poslední fázi života. Seversky chladné putování starého Porgeira po stopách starých známých míst a dávno neviděných blízkých budí většinou realistický dojem, zároveň však dokáže ve svém zpracování přidávat drobné fantaskní motivy, aniž by tím zážitek ztrácel na síle. Těžká, pocitově vyčerpávějící záležitost, zanechává navzdory podmanivé kameře či motivu nezlomně pevného pouta dvou lidí v každém věku spíše syrový, než poetický zážitek. Spousta pomalých dlouhých scén, ovšem se silnou atmosférou zesilňující uvnitř skryté emoce, na malé odlehčení dojde jen párkrát při náhledu do humorně neschopné práce policistů. To vše, i s pocitovým masakrem v závěru, vtěsnáno do hutných 80 minut! Moje první zkušenost s islandským režisérem Fridrikem T. Fridrikssonem a pevně věřím, že nebude poslední. [80%] (18.09.2022)

Kinematografia sa veľmi málo venuje starým ľuďom ako hlavným postavám (na rozdiel od detí)- zrejme preto, že ide o ekonomicky nedôležitú kategóriu, ktorá navyše ani veľmi nechodí do kina. Občas však vyletí nejaká tá lastovička, a niekedy sa jej podarí aj tak nádherný let ako dobrodružná cesta dvoch starčekov naprieč Islandom; magická road movie na miesta krásneho detstva. Podmanivá atmosféra pustej skalnatej krajiny, popretkávanej vodopádmi, bublajúcimi jazierkami a rôznymi odtienkami farieb, lemuje jednoduchý, no nevšedný príbeh okrem iného aj o tom, že na splnenie životných snov nie je nikdy neskoro. (22.07.2004)

je to citlivý snímek, díky němuž pochopíme životní hodnoty zejména u starších lidí, kteří žijí celý život v poklidu na venkově - pro které je samostatnost a osobní svoboda silnější než pocit osamění. Není to film pro každého, ale věřím, že náročnějším divákům a milovníkům přírody bude blízký jako mě. Připravte se na pomalé tempo a dialogy bez jediného slova a potěšila mě i jemná nadsázka. [ PŘÍBĚH: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (23.02.2013)

Já si celou dobu říkal, že mi to stylem strašně připomíná Zimnici a teď koukám na profil režiséra a on je ten, kdo to natočil! Tak to už mě pak nic nepřekvapuje. Děti přírody sice nejsou úplně dokonalé, některé scény jsou strašně prvoplánové (hlavně ta se psem, která ani moc nedává smysl nebo ta, kde SPOILER Stella zemře a není jasné, jestli to bylo stářím nebo to byla sebevražda KONEC SPOILERU), ale jinak je to dost povedené ukázka toho, jak by měl film o stáří vypadat. Nedojí to z diváka emoce za každou cenu, nikdo tu nemá žádnou nevyléčitelnou chorobu v nejhorším stádiu, o úskalích a nenaplněných snech ve stáří to vypovídá docela obstojně a bez přehánění... Nemůžu říct, že mě to bůhvíjak zasáhlo (i když úplný závěr je naprosto skvělý), Zimnice se mi líbila o něco víc, ale natočené je to skvěle, vedené je to naprosto dokonale, skoro každá scéna svůj význam ukazuje naprosto precizně a je vidět, že to točil režisér s opravdu velkým talentem. Navíc se mi hrozně líbí, jak Fridriksson v těch svých road movie odkazuje na islandskou mytologii a z jeho stylu je patrné, že se inspiruje dvěma mými top režiséry - Tarkovským (z scény v té ruině na konci to bylo patrné fakt hodně) a Wendersem. Slabé 4* (19.06.2022)