Děti přírody

Já si celou dobu říkal, že mi to stylem strašně připomíná Zimnici a teď koukám na profil režiséra a on je ten, kdo to natočil! Tak to už mě pak nic nepřekvapuje. Děti přírody sice nejsou úplně dokonalé, některé scény jsou strašně prvoplánové (hlavně ta se psem, která ani moc nedává smysl nebo ta, kde SPOILER Stella zemře a není jasné, jestli to bylo stářím nebo to byla sebevražda KONEC SPOILERU), ale jinak je to dost povedené ukázka toho, jak by měl film o stáří vypadat. Nedojí to z diváka emoce za každou cenu, nikdo tu nemá žádnou nevyléčitelnou chorobu v nejhorším stádiu, o úskalích a nenaplněných snech ve stáří to vypovídá docela obstojně a bez přehánění... Nemůžu říct, že mě to bůhvíjak zasáhlo (i když úplný závěr je naprosto skvělý), Zimnice se mi líbila o něco víc, ale natočené je to skvěle, vedené je to naprosto dokonale, skoro každá scéna svůj význam ukazuje naprosto precizně a je vidět, že to točil režisér s opravdu velkým talentem. Navíc se mi hrozně líbí, jak Fridriksson v těch svých road movie odkazuje na islandskou mytologii a z jeho stylu je patrné, že se inspiruje dvěma mými top režiséry - Tarkovským (z scény v té ruině na konci to bylo patrné fakt hodně) a Wendersem. Slabé 4* (19.06.2022)

Film, který mne nejednou dojal. Prostý příběh (prostý jak Smrt) s působivou obrazovou a hudební stránkou. Oba hrdinové při svém putování občas vypadají jako děti, když kráčí ruku v ruce. Opět se jako děti spoléhají více na šťastnou náhodu (či prozřetelnost) než na rozum. A nakonec pouť starcova na horu (pouť zřejmě kajícná, a proto naboso vykonaná) k shluku rozpadajících se budov kasárenského vzhledu. Snad to byl záměr vše nevysvětlit, ponechat něco tajemství. (22.05.2016)

LFŠ 2010 ... Film v sobě měl atmosféru i myšlenku která určitě stojí za řeč, ale na můj vkus byl až moc plný symbolů a dvojsmyslů. Konec všemu nasadil korunu a pokud k jeho pochopení musím shlédnout i Nebe nad Berlínem, považuju to za celkem výrazné mínus tohoto snímku. Z posledních pěti minut jsem nepochopil vůbec nic. (02.08.2010)

Zvláštne ponurý, smutný no krásny film, silno spätý s duchom krajiny, kde sa natáčal. V jadre jednoduché rozprávanie o spomienkach dvoch starcov na staré časy v kontraste s moderným "bezcitným" svetom (malebná krajina vs betónové sídlisko), formou citovo velmi bohaté meditatívne road movie o kráse života spätého s prírodou. Film je tak jedinečný, že keď som ho videl v TV pred asi 15-timi rokmi, doteraz mi v hlave utkvela väčšina momentov a atmosféra...až kým som sa k filmu znova nedostal a neužil si ho znova. (10/10) (11.12.2007)

Filmy, pokud již nejsou přímým přepisem nějakého konkrétního literárního díla, potom jsou součástí diskrusu základních literárních vzorců (žánrů, témat). "Děti přírody" jsou jednou nových odnoží "Dona Quijota" (možná tou nejsilnější, pokud jí není "Don Juan" nebo "Monte Cristo" či "Andrej Bolkonskij"). Tak jako božský Don Quijote nechce ani Þorgeir ani Stella pomalu cepnět v nudném prostředí a vydávají se konat hrdinské činy. Jaké to jsou činy a jaký mají smysl nemá cenu analyzovat (zvláště ne finální scénu), protože vyplývaji právě z uvedeného gerontologického diskrusu, který není otevřen každému; ostatně ani jim oběma, když byli dětmi, zakládali rodinu nebo vychovávali vlastní děti (to se vrací jen Stelle při skvěle začleněných předsmrtných vzpomínkách). Nicméně již tam se rodil jejich nadcházející boj s větrnými mlýny života a smrti. Pozn. 1: Zajímavá je také otázka, kdo v tomto spolku byl Don Quijote (a kdo Sancho Panza). Z mého pohledu jím byl Þorgeir, Stella byl příliš racionální, měla cíl a šla bez oklik za ním. Pozn.1: Co se týče islandského kraje bych spíš dal za pravdu Miki Rivolovi: "Nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj, mý šedivý vlasy mi za pravdu daj" (i když tím myslel něco trochu jiného). To si raději sednu pod smrk napadený kůrovcem. (17.09.2018)