Farinelli

Farinelli - skutečná historická postava, pěvec, jenž byl vykastrován, a jeho hlas tak dostal zabarvení, kterého jinak muži nejsou schopni. Pěvec, během jehož vystoupení ženy omdlévaly. Mimořádný hlas a mimořádný výpravný kostýmní film, který lze jen doporučit. Mimochodem Farinelliho hlas byl ve filmu vytvořen digitálním smícháním ženského a mužského operního hlasu, aby se tak dosáhlo kýženého výsledku. (03.09.2002)

Srovnávat Farinelliho s Formanovým Amadeem podle mě není fér, větší smysl dává konfrontace s režisérovým pozdějším filmem Král tančí. A v tomhle souboji pro mě Farinelli vychází mnohem líp, má zajímavější výpravu, pestřejší exteriéry, příběh, který mě víc oslovil a hudbu, která mi líp pasuje. Podobně jako v Král tančí, tak i tady je ústřední dvojice trochu nesourodá, jeden z nich (v tomto případě Farinelliho starší bratr Riccardo) je zneuznaný, závistivý a nepochopený magor. Jeho výstupy jsou občas napotlamě, ale jako celek je to solidně ukočírovaný. (13.09.2014)

Nejsilněji mě u tohoto filmu zasáhl zpěv, pro který musím složit hlubokou poklonu. A zabědovat nad tím, že již nikdo neumí takto pět. I když by to bylo svým způsobem i děsivé. Barokní hudba je příjemná, i když je často přesycena těmi načančanými kudrlinkami. Ale taková barokní doba byla: nestřídmé zdobení, sem tam nějaký ten blyštivý flitr, naondulovaný vnějšek, překrývání nedostatků zlatem vyšívanou záplatou a až obřadní setrvávání v důstojnosti, či v jeho pouhém zdání. I když i tento způsob se dokáže přenést a přenáší do dnešních dní popové kultury. Baroko všude, kam se podíváš. A v těchto kulisách se rozjíždí příběh. O talentu, o touze uspět, o lásce k umění, o silném příbuzenském svazku, o tělesných touhách, o temné stránce minulosti, o pohrdání, o pokořování, o respektu, o vyrovnávání se s vlastní osobností, o slabostech, o strachu, o lásce a nenávisti. Carlo Broschi alias Farinelli (dobrý Stefano Dionisi) je poháněn touhou i strachem zároveň. Vnímá svoji výjimečnost, snaží se uchvátit a bojí se nenaplněnosti. Snaží se dotknout hvězd, snaží se najít své místo, snaží se srovnat se svým handicapem i vlastní minulostí. Láska, nenávist, strach, naděje a aplaus jsou faktory, které rámují jeho život. Významnou postavou je Carlův bratr Riccardo Broschi (zajímavý Enrico Lo Verso), který je zrcadlem celé velikosti i traumat svého bratra. A také tehdejší významný maestro George Frideric Handel (Jeroen Krabbé), kteří se s Farinellim vzájemně ženou vzhůru i do záhuby. Z dalších rolí: věrná a trpělivá Alexandra (zajímavá Elsa Zylberstein), provozovatelka londýnského divadla Margareth Hunter (šarmantní Caroline Cellier), její handicapovaný synek Benedict (Renaud du Peloux de Saint Romain), svérázný hudební skladatel Nicola Porpora (Omero Antonutti), či jedna z okouzlených a znuděných žen hraběnka Mauer (elegantní Marianne Basler). Příběh není špatný, má atmosféru a švih. Ale nad ten zpěv není. (28.04.2016)

Až na Ricardův rozhovor s Händelem film nenabídl mnoho zajímavých scén, kvuli kterým by ho stálo za to hodnotit líp. Naopak musím říct, že jako chlapovi mi pojetí sexuality přišlo dost odpudivé a to bratrské dělení vyloženě nechutné, nepřirozené. Celý film jsem měl takový ošívavý mrazivý pocit v zádech (ano, a nejen tam). (14.05.2008)

Velmi slušný a velmi výpravný film, kde je všecho perfektní, ale nic nevybočuje. Například výkon hlavního herce je výborný, ale ne strhující. Scény působivé, ale je jich pár, co mají hloubku. Dokonalá 4* záležitost. A taky - méně nadaný bratr se pro mě zřejmě už nikdy nevymaní ze škatulky vykuleného individua, kterého dost "luxusním" způsobem odpraví doktor Lecter ve Scottově Hannibalovi. Co ale tento menší nedostatek vyrovnává, je nádherná hudba, kterou je film prošpikovaný a několik scén, které se mimořádně vyvedly (u mě chvíle, kdy se Farinelli dozví pravdu a pak samozřejmě Lascia ch'io pianga zpívaná před otřeseným Händelem). Milovníkům filmů o hudbě se nedá než doporučit. (13.02.2012)