Deník venkovského faráře

Pravý opak zábavného a odpočinkového filmu. Bylo to spíš jako návštěva u zubaře. Příjemné pocity se nedostavily ani předtím ani přitom ani potom. Dokonce když nad tím vším rozumuji, říkám si, že to bylo na můj hobití vkus až příliš temné a subtilně psychologizující. Ale nakonec díky Bohu za to, že jsem mohl takovýto až bolavě skutečný film vidět... tahle návštěva u zubaře je vhodnou reakcí na holywoodské cukroví. (16.03.2008)

Útrpný pohled venkovského faráře, který Laydu nasazuje v první minutě filmu, na mě působil velmi hrůzostrašně - bylo mi jasné, že už ho nesundá. Což se i potvrdilo, jenže mi přišlo, že Bresson se právě tomu trpitelství tak trochu vysmívá. A pokud nevysmívá, tak aspoň točí tak, že se mu musím vysmívat já. V podstatě je to film s nesnesitelným protagonistou, který nedokáže plnit své povinnosti, neustále se zmítá v bolestech fyzických a psychických a bez přestání se kvůli tomu lituje. S věřícími komunikuje ve frázích a pár úspěchů, kterých se dočká, mu osud prakticky ihned maže. Má to být metafora nemocné církve, která už dnes nedokáže nikoho skutečně vést a jejíž úspěchy už zdaleka nedorovnávají počet selhání? Asi nemá. Asi to má být hluboké podobenství o Ježíšově utrpení. Ale nedokážu nad tím jihnout jako Bazin. To ale neznamená, že můj zážitek nebyl, myšleno zcela v dobrém, silný, i když jiným směrem. (11.04.2013)

Film-kniha, který dělá maximum pro to, abychom si jej neužili. Vypravěč, mladý muž, snažící se navzdory pochybám svým i druhých protrpět k víře, nám prostřednictvím svého deníku (vše bylo napsáno) sděluje, co se stane, co uvidíme. Veškeré napětí je nastřádáno v něm samotném, aniž by přitom sám nějaké emoce dával najevo. Oproti ostatním, živějším postavám – buďto nevěřícím, nebo věřícím bez upřímnosti, o jakou usiluje protagonista. Prostřednictvím své neposkvrněné osoby bez minulosti, bez vlastností, nabízí úhel pohledu, mřížku, skrze niž můžeme film číst. Bressonův minimalismus nenabízí mnoho prostoru k rozletu. Pár opakujících se prostředí, převážně interiéry, detaily, vypravěčův hlas. Farář je uvězněn v jeho světě a my s ním. Žádné nadbytečné záběry, žádné rozptýlení. Asketický film. Bolestivý, ale očistný. 80% Zajímavé komentáře: Radko, Anderton, fNdEsIECLE (30.07.2014)

Robert Bresson nám v jednom ze svých raných snímků odhaluje venkovského faráře, v jeho cestě k naplnění poslání i vlastního života. A jako všechny dobré cesty je i ta jeho nesnadná. Plná tápání, temnot, kamení a dalších zdánlivě nepřekonatelných překážek. Mladý kněz musí bojovat s nemocí, s otrávenými vztahy v hraběnčině rodině i s nezájmem farníků. Se ztrátou víry ve svém okolí, s kolísáním jeho vlastní a z toho všeho vyplývajícím pocitem osamělosti. Přes všechno toto líčení však není Bressonův film ve své podstatě temný, či bezútěšný. Za každou bolestí se totiž vždy skrývá střípek naděje a každá hluboká noc přináší příslib o to jasnějšího jitra. Plně chápu Tarkovského obdiv, i já řadím Deník venkovského faráře mezi své oblíbené filmy. Už jen kvůli tomu tak důležitému podvrácení iluze, že jediné o co má smysl usilovat je život bez starostí, život bez boje a život bez překážek. Naopak, čím jsem starší, tím silněji vnímám, že mnoho opravdu důležitých věcí získává nejpodstatnější část své hodnoty právě díky stálé odvaze bojovat. Pokračovat v cestě. Až za hranice myslitelného, až za hranice vlastních sil. Do posledního dechu. (07.12.2016)

Bernarosova próza je extrémne náročným materiálom, ktorý možno len ťažko uspokojivo previesť do filmovej podoby. Ťaživosť jeho textov o útrapách materiálneho života, cieleného asketizmu a oprostenia od pozemských slastí pri hľadaní viery, Boha a spásy spočíva v hlboko rozvíjaných existenciálno-náboženských tézach. Taký prístup sa pre filmový obraz javí ako nevhodný, no adaptácie Roberta Bressona a Maurica Pialata (Sous le soleil de Satan) sú napriek tomu vysoko cenené a vyzdvihované. Z doterajších stretnutí s režisérom sa domnievam, že Bernarosove témy tvoria ideálnu látku pre typicky „bressonovské“ pojatie - funkčný minimalistický štýl, využívanie dejových elíps, nemenný rytmus, umŕtvenie herca do polohy neživotnej bábky v rukách režiséra (neviditeľného Boha jeho fikčného sveta?), časté a rozsiahle vnútorné monológy, respektíve komentáre. Z predlohy tak vyrastá prostý, asketický, strnulý film, podobný jeho hlavnej postave. Lenže zatiaľ čo v Pickpocket, tvoriacom vydarenú antitézu voči konvenciám žánru „filmu napätia“ mi zmienený štýl vyhovoval, tu mi prekáža. Nedramatickosť snímku zaplavuje textom (preto sa mi na jazyk miesto výrazu adaptácia derie skôr prepis), sériou dialógov a monológov, prestávky medzi nimi sú vypĺňané zábermi, ktoré mohli byť vo svojej jednoduchosti a účelnosti omnoho dôraznejšie. Explicitné nahliadanie do hlavy farára (pripomínajúceho aktualizovanejšiu verziu spoločnosťou nepochopených a odsúdených romantických hrdinov - titánov, ktorí prehrávajú boj s osudom) a prednášanie katolíckych/existencionalistických téz kontrastuje s čistotou tvaru a prevažuje nad ňou. Pokiaľ bolo Bressonovým zámerom doviesť diváka do transcendentálneho stavu, v mojom prípade sa to nepodarilo, a uvedomujem si skôr literárnu zakonzervovanosť diela. Čítanie Bernarosa mi príde prínosnejšie. 60% (29.02.2016)