Deník venkovského faráře

Útrpný pohled venkovského faráře, který Laydu nasazuje v první minutě filmu, na mě působil velmi hrůzostrašně - bylo mi jasné, že už ho nesundá. Což se i potvrdilo, jenže mi přišlo, že Bresson se právě tomu trpitelství tak trochu vysmívá. A pokud nevysmívá, tak aspoň točí tak, že se mu musím vysmívat já. V podstatě je to film s nesnesitelným protagonistou, který nedokáže plnit své povinnosti, neustále se zmítá v bolestech fyzických a psychických a bez přestání se kvůli tomu lituje. S věřícími komunikuje ve frázích a pár úspěchů, kterých se dočká, mu osud prakticky ihned maže. Má to být metafora nemocné církve, která už dnes nedokáže nikoho skutečně vést a jejíž úspěchy už zdaleka nedorovnávají počet selhání? Asi nemá. Asi to má být hluboké podobenství o Ježíšově utrpení. Ale nedokážu nad tím jihnout jako Bazin. To ale neznamená, že můj zážitek nebyl, myšleno zcela v dobrém, silný, i když jiným směrem. (11.04.2013)

[9/10] (UGC) (Čb. /// Produkce: Léon Carré, Robert Sussfeld /// Scénář: Robert Bresson podle románu Georgese Bernanose /// Kamera: Léonce-Henri Burel /// Hudba: Jean-Jacques Grünenwald /// MFF v Benátkách: Robert Bresson (Mezinárodní cena, Cena italských filmových kritiků, Cena OCIC)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (19.12.2011)

„Každý sestup do sebe, každý pohled do nitra nás samých je současně vzlétnutím k nebi, nahlédnutím do opravdového vnějšího světa,“ říká Novalis a potvrzuje to i román Georgese Bernanose Deník venkovského faráře a jeho filmová adaptace tuto cestu věrně odráží. Zachovává dokonce původní deníkovou artikulaci příběhu, citlivě stkanou z bolestného duchovního zrání a ze zdánlivě banální všednodennosti, za jejímiž nepůvabnými liniemi krystalizují trny Věčnosti (zatímco její nevadnoucí květy čerpají úzkostně pocenou vláhu kdesi v nitru člověka). Krásný a svíravý příběh mladého kněze je jedním hlasem z polyfonie ozvěny pašijového dramatu. (19.10.2008)

Nie, toto nepatrí k predchodcom dnešných existenciálnych trápení duše filmových hrdinov, cítiacich zbytočnosť sveta a ich postavenia v ňom. Denník vidieckeho kňaza je pokusom o opísanie snahy ukázať milosť tam, kde sa Božie prikázania nectia. Chradnúce telo kňaza súži nielen choroba, ale i subjektívne zlyhania pastoračnej činnosti. Mladý, napohľad zmorený služobník kdesi v undergrounde Petrovho stolca neposilňuje svaly, len ducha. Živí sa výhradne a dobrovoľne len transmutačnou diétou prijímania tela a krvi Kristovej - uschnutého chleba namočeného v sirupovito sladkom víne. Každodennými zápiskami zaznamenáva slovami to, čo opísať veľmi nejde - vnútorné pochybenia, drobné víťazstvá, naschvály a zriedkavé radosti z hľadiska jeho duchovnej služby v prostredí odvrátenom ponaučeniam prichádzajúcim spoza kancľa. Ufňukané smrkania rád nemám, ale opakujem, nejedná sa o poddruh utrápeného filmu, kde hlavným hrdinom je trápenie pre trápenie (druh l´art pour l´artizmu), lež o duchovný film v pravom slova zmysle. Osobne podnietil k prečítaniu predlohy i zopakovaniu si filmového zážitku, čo sa pochopiteľne počíta. (07.08.2013)

Bernarosova próza je extrémne náročným materiálom, ktorý možno len ťažko uspokojivo previesť do filmovej podoby. Ťaživosť jeho textov o útrapách materiálneho života, cieleného asketizmu a oprostenia od pozemských slastí pri hľadaní viery, Boha a spásy spočíva v hlboko rozvíjaných existenciálno-náboženských tézach. Taký prístup sa pre filmový obraz javí ako nevhodný, no adaptácie Roberta Bressona a Maurica Pialata (Sous le soleil de Satan) sú napriek tomu vysoko cenené a vyzdvihované. Z doterajších stretnutí s režisérom sa domnievam, že Bernarosove témy tvoria ideálnu látku pre typicky „bressonovské“ pojatie - funkčný minimalistický štýl, využívanie dejových elíps, nemenný rytmus, umŕtvenie herca do polohy neživotnej bábky v rukách režiséra (neviditeľného Boha jeho fikčného sveta?), časté a rozsiahle vnútorné monológy, respektíve komentáre. Z predlohy tak vyrastá prostý, asketický, strnulý film, podobný jeho hlavnej postave. Lenže zatiaľ čo v Pickpocket, tvoriacom vydarenú antitézu voči konvenciám žánru „filmu napätia“ mi zmienený štýl vyhovoval, tu mi prekáža. Nedramatickosť snímku zaplavuje textom (preto sa mi na jazyk miesto výrazu adaptácia derie skôr prepis), sériou dialógov a monológov, prestávky medzi nimi sú vypĺňané zábermi, ktoré mohli byť vo svojej jednoduchosti a účelnosti omnoho dôraznejšie. Explicitné nahliadanie do hlavy farára (pripomínajúceho aktualizovanejšiu verziu spoločnosťou nepochopených a odsúdených romantických hrdinov - titánov, ktorí prehrávajú boj s osudom) a prednášanie katolíckych/existencionalistických téz kontrastuje s čistotou tvaru a prevažuje nad ňou. Pokiaľ bolo Bressonovým zámerom doviesť diváka do transcendentálneho stavu, v mojom prípade sa to nepodarilo, a uvedomujem si skôr literárnu zakonzervovanosť diela. Čítanie Bernarosa mi príde prínosnejšie. 60% (29.02.2016)