Deník venkovského faráře

Film-kniha, který dělá maximum pro to, abychom si jej neužili. Vypravěč, mladý muž, snažící se navzdory pochybám svým i druhých protrpět k víře, nám prostřednictvím svého deníku (vše bylo napsáno) sděluje, co se stane, co uvidíme. Veškeré napětí je nastřádáno v něm samotném, aniž by přitom sám nějaké emoce dával najevo. Oproti ostatním, živějším postavám – buďto nevěřícím, nebo věřícím bez upřímnosti, o jakou usiluje protagonista. Prostřednictvím své neposkvrněné osoby bez minulosti, bez vlastností, nabízí úhel pohledu, mřížku, skrze niž můžeme film číst. Bressonův minimalismus nenabízí mnoho prostoru k rozletu. Pár opakujících se prostředí, převážně interiéry, detaily, vypravěčův hlas. Farář je uvězněn v jeho světě a my s ním. Žádné nadbytečné záběry, žádné rozptýlení. Asketický film. Bolestivý, ale očistný. 80% Zajímavé komentáře: Radko, Anderton, fNdEsIECLE (30.07.2014)

Robert Bresson nám v jednom ze svých raných snímků odhaluje venkovského faráře, v jeho cestě k naplnění poslání i vlastního života. A jako všechny dobré cesty je i ta jeho nesnadná. Plná tápání, temnot, kamení a dalších zdánlivě nepřekonatelných překážek. Mladý kněz musí bojovat s nemocí, s otrávenými vztahy v hraběnčině rodině i s nezájmem farníků. Se ztrátou víry ve svém okolí, s kolísáním jeho vlastní a z toho všeho vyplývajícím pocitem osamělosti. Přes všechno toto líčení však není Bressonův film ve své podstatě temný, či bezútěšný. Za každou bolestí se totiž vždy skrývá střípek naděje a každá hluboká noc přináší příslib o to jasnějšího jitra. Plně chápu Tarkovského obdiv, i já řadím Deník venkovského faráře mezi své oblíbené filmy. Už jen kvůli tomu tak důležitému podvrácení iluze, že jediné o co má smysl usilovat je život bez starostí, život bez boje a život bez překážek. Naopak, čím jsem starší, tím silněji vnímám, že mnoho opravdu důležitých věcí získává nejpodstatnější část své hodnoty právě díky stálé odvaze bojovat. Pokračovat v cestě. Až za hranice myslitelného, až za hranice vlastních sil. Do posledního dechu. (07.12.2016)

Pro mě prozatím nejzajímavější, nejnetuctovější a nejpodnětnější Bressonův film. Samota, nedůvěra ostatních, žádný respekt, chatrné zdraví, neschopnost jednat s lidmi, nejistota ve vlastní víru…s tím vším se musí vyrovnávat mladý a nanejvýš sympatický hlavní hrdina v tomto snímku. Navíc výborný tah s jeho vnitřními monology, stejně tak se psaním deníku, což má za následek ještě větší propojení diváka s postavou. A přestože film rozhodně nikam nespěchá a vyžívá se v dlouhých záběrech, především na faráře, ve kterém probíhá vnitřní boj, takřka jsem se nenudil. Milé překvapení za silné 4*, možná má náš filmový vztah s Bressonem přece jenom nějakou šanci. (14.06.2013)

„Každý sestup do sebe, každý pohled do nitra nás samých je současně vzlétnutím k nebi, nahlédnutím do opravdového vnějšího světa,“ říká Novalis a potvrzuje to i román Georgese Bernanose Deník venkovského faráře a jeho filmová adaptace tuto cestu věrně odráží. Zachovává dokonce původní deníkovou artikulaci příběhu, citlivě stkanou z bolestného duchovního zrání a ze zdánlivě banální všednodennosti, za jejímiž nepůvabnými liniemi krystalizují trny Věčnosti (zatímco její nevadnoucí květy čerpají úzkostně pocenou vláhu kdesi v nitru člověka). Krásný a svíravý příběh mladého kněze je jedním hlasem z polyfonie ozvěny pašijového dramatu. (19.10.2008)

Mladý kněz se snaží najít důvěru se svými farníky. A Bresson se díky němu snaží hledat svůj styl, který ještě rozhodně v té době neměl ukotvený. A možná i proto se dopouští zásadních prohřešků proti filmovému jazyku. Co lze říci obrazem, říká ústy hlavní postavy, mnohdy dokonce popis situace zdvojí, vyjádří ji filmovými prostředky a opět nechá Clauda Laydu, aby nám povyprávěl, co jsme vlastně viděli. Bresson v režiséra vyspěl až za pět let, až pro svůj následující film. (02.06.2013)