Deník venkovského faráře

Bernarosova próza je extrémne náročným materiálom, ktorý možno len ťažko uspokojivo previesť do filmovej podoby. Ťaživosť jeho textov o útrapách materiálneho života, cieleného asketizmu a oprostenia od pozemských slastí pri hľadaní viery, Boha a spásy spočíva v hlboko rozvíjaných existenciálno-náboženských tézach. Taký prístup sa pre filmový obraz javí ako nevhodný, no adaptácie Roberta Bressona a Maurica Pialata (Sous le soleil de Satan) sú napriek tomu vysoko cenené a vyzdvihované. Z doterajších stretnutí s režisérom sa domnievam, že Bernarosove témy tvoria ideálnu látku pre typicky „bressonovské“ pojatie - funkčný minimalistický štýl, využívanie dejových elíps, nemenný rytmus, umŕtvenie herca do polohy neživotnej bábky v rukách režiséra (neviditeľného Boha jeho fikčného sveta?), časté a rozsiahle vnútorné monológy, respektíve komentáre. Z predlohy tak vyrastá prostý, asketický, strnulý film, podobný jeho hlavnej postave. Lenže zatiaľ čo v Pickpocket, tvoriacom vydarenú antitézu voči konvenciám žánru „filmu napätia“ mi zmienený štýl vyhovoval, tu mi prekáža. Nedramatickosť snímku zaplavuje textom (preto sa mi na jazyk miesto výrazu adaptácia derie skôr prepis), sériou dialógov a monológov, prestávky medzi nimi sú vypĺňané zábermi, ktoré mohli byť vo svojej jednoduchosti a účelnosti omnoho dôraznejšie. Explicitné nahliadanie do hlavy farára (pripomínajúceho aktualizovanejšiu verziu spoločnosťou nepochopených a odsúdených romantických hrdinov - titánov, ktorí prehrávajú boj s osudom) a prednášanie katolíckych/existencionalistických téz kontrastuje s čistotou tvaru a prevažuje nad ňou. Pokiaľ bolo Bressonovým zámerom doviesť diváka do transcendentálneho stavu, v mojom prípade sa to nepodarilo, a uvedomujem si skôr literárnu zakonzervovanosť diela. Čítanie Bernarosa mi príde prínosnejšie. 60% (29.02.2016)

Film začíná zapisováním „tajemství“ života a je příznačné, kterak to vychází z křesťanského existencializmu Gabriela Marcela, který chápal „tajemství“ jako naději a touhu po plném bytí (zřetelný odkaz na Heideggera), jako opozici vůči objektivnímu zfunkcionalizovanému světu. K tajemství se nemohu vztahovat jako k předmětu, ani ho vidět, ale přesto jím jsem nesen a mám na něm (Já) účast. ____ Deník vesnického faráře je přesně mezi odtahujícím se „bergmanovským“ Bohem a Nazarinem Buñuela. S Nazarinem má společný trpký osud faráře, který se paradoxně stává třískou v okolí, nikoliv lékem, a který se nemůže přimknout ani k omezeným lidem (reprezentujícím peklo) ani k církvi a Bohu (představující nebe). ____ Není to ale jeden z věčných rozporů kinematografie? Že askeze a neprofesionální herci fikci nezintenzivňují a neposouvají ji k věrohodnosti, ale naopak film podvracejí a diváka vytrhávají z příběhu? Nebo jde ze strany Bressona o záměr, která má diváka odvracet od atrakcí a nedopřát mu zjednodušené stylizace, a tím ho skutečně donutit přemýšlet, o čem film vypovídá? Zdá se, že jedno se pojí s druhým. Opak je pravdou. Bresson jen vzdoroval na truc mainstreamu a dokola omílal tezi: „feeling before intelect, atmosphere before story“, aniž si ve svém zanícení uvědomoval, že aby splnil, co hlásal, musel by poskytnout filmovému jazyku mnohem víc volnosti a oddálit ho od všednosti, od onoho objektivismu, o němž mluvil Gabriel Marcel. ____ Bresson se měl narodit v němé éře, aby svoje filmy nemusel zatěžovat dialogy, aby jen inscenoval a poté skládal zinscenované přes montáž do kupy. A taktéž by neškodilo, kdyby si osvojil více nadhledu nad sebou samým; stejně jako Wellesovi mu chyběl, ani ne snad humor, jako sarkasmus. A nemám pocit, že by tenhle handicap vyvažoval zahlédnutím prazákladu světa, který by zhmotňoval a kterému by propůjčoval tvář ve svých filmech. Kdyby ano, nic neříkám, ale ono ne. Nic nezahlédl. Svým způsobem nechápu, proč měl Tarkovskij v TOPce dva „Bressony“ (tohohle a Mouchette z ´67), když pojímal filmové tvoření dočista jinak, ne-bressonovsky. (22.09.2008)

Útrpný pohled venkovského faráře, který Laydu nasazuje v první minutě filmu, na mě působil velmi hrůzostrašně - bylo mi jasné, že už ho nesundá. Což se i potvrdilo, jenže mi přišlo, že Bresson se právě tomu trpitelství tak trochu vysmívá. A pokud nevysmívá, tak aspoň točí tak, že se mu musím vysmívat já. V podstatě je to film s nesnesitelným protagonistou, který nedokáže plnit své povinnosti, neustále se zmítá v bolestech fyzických a psychických a bez přestání se kvůli tomu lituje. S věřícími komunikuje ve frázích a pár úspěchů, kterých se dočká, mu osud prakticky ihned maže. Má to být metafora nemocné církve, která už dnes nedokáže nikoho skutečně vést a jejíž úspěchy už zdaleka nedorovnávají počet selhání? Asi nemá. Asi to má být hluboké podobenství o Ježíšově utrpení. Ale nedokážu nad tím jihnout jako Bazin. To ale neznamená, že můj zážitek nebyl, myšleno zcela v dobrém, silný, i když jiným směrem. (11.04.2013)

Mám s těmito údajně katolickými filmy vždy stejný problém. Ať to je to podle Miloše Urbana, který, ač katolík, se do katolické církve často strefuje víc, než nějaký ateista, nebo právě podle Bernanose, jehož pochyby o víře jsou větší než u Bergmana, a to už je co říct, protože víra byla celoživotní Bergmanovo dilema. Podobně tady sledujeme kněze, který má problém se svou vírou, který si není jist v kramflecích, a stane se svatým vlastně jen proto, že byl nemocný. Tam, kde Bergman dává slovo oběma stranám a zajímá ho víc psychologie a rodinné a výchovné pozadí daného hrdiny, tady o faráři nevíme nic - proč se stal knězem?, byli i rodiče věřící?, v jakém vyrůstal prostředí?, jaké měl učitele v semináři? Tohle mne zajímá, jestli mám té postavě věřit. Ale není to tu. Někdo tu v komentářích píše, že je film ufňukaný, a mně to také přijde. Jako by si poprvé z klece vypuštěný ptáček stěžoval, že musí mávat křídly a je to namáhavé. No, pokud chce létat, co čekal? Naprosto souhlasím s komentářem KrestanFilms, líp bych to asi neřekl. Navíc to celé připomíná spíše rozhlasovou hru. Z komentáře mimo obraz se dozvíme, že jeden muž jde do sakristie, a v obraze vidíme, jak jeden muž jde do sakristie - tomu říkám umění! Jinak se mi ale líbily alespoň venkovské lokace. (15.12.2019)

Ponurý a po křesťanské stránce naprosto zbytečný film. Ukazující mimo jiné to, že i se nedá spolehnout ani na faráře, protože i to je jen člověk. V tomto případě byl dokonce pověřen vést, ač sám tak zoufale potřeboval vedení a poznat toho, kterého tady "zastupuje". Snaha a píle jsou sice hezké, ale kdo by šel k doktorovj, který se sice snaží, ale ve svém oboru tápe? Tak tolik hooodně ve zkratce. Detaily si už raději nechám pro sebe. Nicméně těm, kteří chtějí ve filmu nějakou duchovní náplň nebo poselství, určitě nedoporučuji! (16.10.2017)