Jak jsme hráli čáru

Dětská nevinnost a krutost. Někdy se střetnou, někdy bojují bok po boku.. Dají se tomu vytknout dramaturgické přešlapy a s tím související potíže s kompaktností a hloubkou vyprávění, ale na dětskou optiku, co někdy zpětně bere i to hořké se sladkou příchutí, jde svést kdeco. Tu čtvrtou hvězdu v mých očích zajistil „kachyňovský“ konec, kdy se pod patronací pána Lasici vyprofilovalo, jakým požehnáním je mít „starého otca“, který vám něco předá a vyjma klobouku to nejsou hmotné statky.. (25.01.2024)

Zdá se mi, že tématika retrospektivních filmů, jejichž obsah se točí převážně kolem malých dospívajících, či pouze stále nezávislých hrdinů, je v našich končinách už dosti ohraná. Tento spíše slovenský než český filmový kousek výše zmíněný fakt ztvrdil ve všech možných směrech a já jsem byl ke konci velmi vděčný, že má snímek pouhou hodinu a půl. Dvě hvězdy za přítomnost Ondry Vetchého. (29.10.2017)

Jak Jsme Hráli Čáru je "mnoho věcí", ale rozhodně není "Pelíšky po slovensku". A těmi mnoha věcmi myslím to, že je velmi široce rozkročený nad řadou silných témat, z nichž většinu sice jakoby rozvine, ale jede epizodicky jen po povrchu a nikam se nedovine (mentálně zaostalý spolužák, šikana, smrt, ...). A hlavní linku, kterou zdobí mistrovští Milan Lasica (který se naštěstí zvládl sám nadabovat do češtiny) a Libuše Šafránková (v roli babičky, která mi nevím proč výrazem připomínala Stellu Zázvorkovou a herecky nejsilnější momenty Heleny Růžičkové - a navíc to s přehledem "dává" i maďarsky, což je vpravdě historický moment:)), scénáristi s režísérem kdo ví proč "přizdobují" nesmyslnými spinpointy a naprostými haluzemi, které se prostě stanou a vůbec nic z nich nevyplyne (ztracenou pistoli nikdo nehledá, ztracené udavačské svazky, které nikdo nehledá, a jejichž přečtení rezultuje v jedinou páně Lasicovu větu, načasování hlavních událostí, ...). Od starého harcovníka jako je Juraj Nvota bych čekal výrazně větší dávku tvůrčí jistoty. Film má své silné momenty, a závěrečná scéna je emocionálně jako něco z vrcholných chvil Smrti Krásných Srnců nebo Tiché Bolesti - nebo závěrečného voiceoveru z Pelíšků. Ale celkově dost trpí slabou dramaturgií, a aby toho nebylo málo, tak i pro českého diváka nepochopitelným dabingem ze slovenštiny, který je až příliš vidět (ano, vidět), aby se to dalo přejít mlčením. Takže je to ve výsledku tak na "čáře" mezi 60 a 70%. Ale za tu sehranou prarodičovskou dvojku se uvolím dát vyšší známku. 70% (14.06.2016)

Česká republika má Obecnou školu, Slovensko Rukojemníka. Jde sice o drsnější film, přes to se jedná o dobrou podívanou. Herecké obsazení je velice podařené, jak u dětských představitelů, tak u dospělých všech zúčastněných. Film doporučuji jednoznačně sledovat v originálním slovenském znění, neb na plackách vyšel i z neznámých důvodů předabován do češtiny a to je tedy peklo, dokonce i od herců, kteří mluví sami sebe. Snad jen malinko přidat humoru a ubrat politiky by neuškodilo, ale jinak velmi příjemně strávených sto minut. (26.05.2015)

Kvalitní začátek ve mně nabudil myšlenku, že jsem propásl kvalitní kousek a narazil na něj až v roce 2023, avšak postupem času se film dostává do slepé uličky a nenabízí nic nového nebo něco, co by bylo originální. Potěší snad jen dobré herecké výkony všech zúčastněných a pěkná práce s kamerou. Do 2 dnů ale na tento film zcela určitě zapomenu. Slovenský Občanský průkaz se tak nekoná. 4,5/10. (09.08.2023)