Rodinná oslava

Uf, co jsem to vlastně viděla? Vinterberga, který výjimečně zasáhl do černého i u mě. Neskutečně silné rodinné drama o starých stále hnisajících ranách. Potvrzení toho, proč mám "dogmatiky" ráda, tenhle styl zdá se mi hodně šťastným. Mohla bych dumat hodiny, ale stejně nepřijdu na nic, co bych mohla tomuto snímku vytknout. (04.11.2020)

Shlédnuto v době Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Konverzační drama plné pomalu stoupající houstnoucí atmosféry, vynikajících hereckých výkonů, zvratů a hromadou projevů. Celé dílo se odehrává během 24 hodin u příležitosti jubilejní oslavy. Film disponuje minimální hudební vložkou a autentičností v podobě natáčení domácí kamerou. Takové zkrátka Home Video. (07.04.2015)

Scénář: Thomas Vinterberg, Mogens Rukov .. Hlava rodiny slaví 60 narozeniny a k této příležitosti sezvala celou svoji famílii do honosného sídla, kde během oslav vyplouvají dávné křivdy a zapomenuté strasti minulosti. Na to, jaké má film postavení v místním žebříčku jsem však čekal trochu údernější scénář! Protože pár bolestných vzpomínek a teatrálních výkřiků evidentně šílené snobské rodinky mě jaksi nedostalo do správných výšin. Jelikož je film podle manifestu Dogma 95, co se zpravování týče není tak moc co vyzdvihnout nebo naopak hanit. Vše podléhá svazujícím pravidlům a tato forma mi nikterak nevadí. (18.10.2007)

Námět o rodinné oslavě, kde se najednou začne všechno kazit zněl slibně. Ale Festen se mi vůbec nelíbil. Vlastně jsem nepochopil smysl celého Dogma 95. Copak je větší umění když kamera je roztřepaná, obraz přešumělý a plný fleků, světlo a zvuk příšerný a v titulkách není uvedno jméno režiséra? Čekám, že mě ukamenujete, ale tohle jde naprosto mimo mě a opravdu se těším až Festen vypadne z imdb a csfd top. 30% (06.11.2010)

Netypický styl, co mi sedl. Drama "jako ze života", škoda jen zrnícího obrazu, jinak ruční kamera OK. Neskutečná síla jednotlivých momentů, ať už jde o obviňující přípitky, co zapadají do davu ignorujících lidí (opravdu asi jedna z nejsilnějších scén, kdy se společnost po vyslechnutí synova obvinění prostě dál baví a absolutně syna ignoruje), rasistickou písničku zpívanou před černochem, nález dopisu na rozloučenou apod. Už dlouho se mi nestalo, že bych se tak dokázala vžít do okamžiku a opravdu tam cítit ty emoce. Civilním výkonům herců nelze nic vytknout, ale nejvíc vynikal skvělý Ulrich Thomsen a jeho filmová sestra Paprika Steen. Naopak Thomas Bo Larsen v roli agresivního bratra mě těžce sral. Na to, že film se drží v rovině relativního reálna, a tudíž není na místě očekávat bombastické vyvrcholení, je konec filmu víc než uspokojivý. Čistých 5* (26.10.2011)