Whiplash

Jeden z nejchválenějších nezávislých filmů loňského roku nezklamal. J.K. Simmons je ďábel a Miles Teller hodně slušně bubnuje a je na krev houževnatý, takže ho ani srážka s náklaďákem nezastaví. Žádné srdíčkové vztahy, žádný vysmátý happyend. Milese Tellera je teď všude plno, loni a předloni toho stihl skutečně dost a nevypadá to, že by měl v tempu polevit. Tentokrát do toho na nejprestižnější hudební škole ve Státech solidně buší; abych nemátl, tak do bubnů, protože s holkama se tak maximálně sejde na pizzu, jinak chodí s tátou do kina a skutečné přátele nemá. Má totiž paličky, bubny a činely, a to mu bohatě stačí. Dokud do zkušebny nevstoupí holohlavý J.K. Simmons (indicie, kdy hošan měl přijít v šest, ovšem začalo se až o tři hodiny později, je evidentní). Mladík bude záhy potřebovat ještě pořádný kus sebekázně, sebezapření a nervy na to ustát tlak, kdy mu další bubeníci slintají na rameno. Rány na otlačených prstech se nestačí hojit, a na to, že by se ve dveřích objevila hodná víla a přičarovala komukoliv flek v prestižním orchestru, to rozhodně nevypadá. Energický Simmons občas pronese něco lidského, někoho pochválí nebo zavzpomíná na talentovaného žáka, drtivou většinu času však kleje, kritizuje, uráží, hází předměty. Je zlý, je nesnesitelný, je manipulativní, ale vše má své „důvody“. Jazzová hudba je tu dalším hercem, zakousne se a nepustí. Výborná gradace, výborný střih, výborný souboj charakterů a téměř samozřejmost, že Simmons bude ke Zlatému glóbu brát ještě za nějaký ten měsíc Oscara. A to má debutující režisér Damien Chazelle teprve devětadvacet let. A hned do světa vyslal kus, který hravě strčí do kapsy libovolný životopis nějakého legendárního muzikanta. I když pár výtek přeci jen mám: maximální až neuvěřitelná přepjatost v dialozích je někdy spíš na škodu, scénáristé berličky bez jasné motivovanosti se také objevují, aby jen vyhrotili už tak vyhrocenou situaci (kupříkladu kam se poděla složka s notami druhého bubeníka?). Na potlesk to i tak je. Jen ne ve stoje. 80% (17.01.2015)

Som nadšená z toho, že J.K. Simmons si odniesol Oscara za najlepší herecký výkon vo vedľajšej úlohe. Z osobnosti dirigenta Terencea Fletchera sálala nemilosrdnosť, chorobná posadnutosť, perfekcionizmus a v závere mi svojou pomstychtivosťou vyrazil dych. Vzhľadom na herecké koncerty Simmonsa a Tellera, nával emócií, ktoré vo mne film vyvolal a bombastické skladby (Whiplash, Caravan...), ktoré v snímke odzneli, som maximálne spokojná. (25.02.2015)

Film to ve vztahu despota-žák hrotí možná až moc, ale i tak neexistuje za poslední roky lepší ukázka toho, že talent sám od sebe nestačí. Že talent, nepřiživovaný dennodenním drilem, nezměrnou pílí, soustředěním a touhou po maximalismu, bez ohledu na překážky, je vám vlastně k ničemu. Protože jak říká J.K.Simmons „neexistujou dvě horší slova, než dobrá práce“. S „dobrou prací“ se jděte bodnout, géniové musí chtít víc. Podobné pocity jsem naposledy zažíval u filmu ´Biliárový král´(The Hustler) z roku 1961, s Paulem Newmanem, který o talentu říká to samé, ač je vlastně o úplně jiném odvětví. Tedy vyznění filmu je víceméně jasné a je jedno, jestli je o bubenících, houslistech, hráčích kulečníku, či třeba o tenistech. Ten poznatek o TALENTU je univerzální. (04.02.2015)

Nějak jsou mi filmy, které sám zažívám, takové nepříjemné :-) Ale i kvůli tomu, co se ve Whiplash děje, jsem radši skladatel, než interpret. Protože tohle už nemá moc co s hudbou, jejím prožíváním, invencí atd. co dělat. To je čistě o onanistickém výkonu, pro který je potřeba investovat strašně moc, a to mě nikdy nelákalo. Navíc ta konkurence a neobjektivita...Hudba je zlo :-) zlatej sport. Jinak všechno takové trochu moc filmově vyhrocené, i ta hra, i ten leader. Realita je tomu částečně blízká (často napjaté vztahy leaderXhráč, hráčXhráč), ale zároveň poměrně vzdálená. S odstupem času se ale na tenhle film nezapomíná a pět hvězd si plně zaslouží. (11.02.2015)

(1001) Ačkoliv to začíná jako příběh o detailech, tak se mi zdá jako vyprávěný někým s poruchou pozornosti. Nebo já nemám ten správný druh pozornosti, požadovaný tímto filmem. Velké mínus nejspíš bude, že nemám hudební sluch a nacházím potěšení i v rozladěné hudbě, jak mi kdysi kdosi vysvětlil. Už jenom tím mi velká část obsahu rovnou uniká, možná úplně všechen obsah i s přesahem. Nebo jako kdyby film o puntíčkářích nenatočil puntíčkář a mně puntíčkáře to vytáčí z míry. Nebo jako by film o puntíčkářích natočil puntíčkář zcela puntíčkářsky a já ve skutečnosti nebyla puntíčkář a postrádala tam moment opravdového překvapení a odvahy nezabývat se trivialitami a ukazovat jen to, co je skutečně k tématu. Ale že je to režisérův první velký film, tak je možné předpokládat, že ho čas naučí vyvarovat se klišé jako je cokoliv s přítelkyní, ke které může být ambiciozní necita ambiciozně necitelný, nebo bratranci fotbalisté, kteří se mu vysmívají u rodinné večeře, kde ho nikdo nechápe. Herec, kterému očividně není devatenáct, hraje devatenáctiletého kluka. Jak mám věřit ty naivní slzy při omluvnému volání holce muži, kterému je zjevně blíž ke třiceti než ke dvaceti? Někdy na věku herce nezáleží, ale zrovna tady mi to přijde důležité. A i přese všechnu mou, téměř neutuchající, lásku pro J.K. Simmonse, je v mém vesmíru role učitele buďto rovnou špatně napsaná (A to nejspíš je, ty wtf přechody mezi vyměňováním cukrblíků s malou holčičkou v západu slunce a kundováním dvě vteřiny poté v chladné místnosti s modrými podtóny jsou na sebe naražené tak nešikovně, že se tomu nemůžu ani zasmát - a když se tak nad tím zamyslím, tak smysl pro humor tomuto filmu chybí zcela esenciálně.) a nebo jenom špatně obsazená a zahraná (Což nejspíš taky je, protože J.K. má v očích stejný výraz při obou druzích scén a jeho hlas a řeč těla vypadají jenom jako naplňování něčích pokynů, nikoliv jako památný výkon hodný oslavování. Byla jsem zmatená už při prvním sledování, protože mi to občas přišlo až moc jako parodie, aby to byla jen náhoda, a nebyla jsem si jistá, co mám doopravdy cítit. Pustila jsem si některé pasáže ze zkoušek a zejména finální konfrontace znovu a beze zvuku a z jeho tváře jsem nebyla schopna poznat, co se právě děje. Podle mě to není známka dobrého výkonu, ani dobrého vedení.) V ideálním světě a při vlastnictví stroje času by ten film natočil Steve McQueen v dobách Hladu. To byl taky debut. To by film obsahoval jenom asi šest informačních scén v souvislosti s dějem a zbytek by bylo MASO. Takový film bych mohla respektovat. (04.08.2017)