Whiplash

Čerstvý student konzervatoře Andrew se snaží dostat do nejlepšího městského souboru. Cesta vede doslova skrz hudebního génia a lidského šílence Fletchera, jehož oblíbeným filmem musela být Olověná vesta. Vztah mentora a jeho chráněnce je tu zobrazen takovým způsobem, jakým jsem si ho doposud nedokázal ve filmu představit. Souboj těchto dvou odlišných a přesto tolik podobných povah trvá téměř od začátku do konce a jakkoli necitlivě to může vypadat, pokaždé, když se na scéně objevil J.K. Simmons jsem nedokázal vykouzlit jinou grimasu než spokojený úsměv. Fletcherova posedlost najít nejlepšího hudebníka nového milénia se krásně doplňuje s posedlostí Andrewa stát se tím nejlepším. Whiplash je plný sobeckosti, pokrytectví a tyranie a přesto jsem po závěrečných titulcích ten spokojený úsměv nemohl setřást. Navíc, ještě nikdy jsem při závěrečné pětiminutovce nebyl u filmu tak zpocený. (12.01.2015)

// "But is there a line?" jo, je tam hranice. Hranice mezi skvělým filmem a filmem, který je opravdu "great". Whiplash je skvělý film, nebudu ho trápit slovy "good job", tenhle ansábl odvedl lepší práci od atmosféry, přes hudební výkony až k hereckým výkonům je to opravdu výborné, ale kus tomu stále chybí. Stačí porovnat s The Social Network, který měl podobnou hlavní postavu a podobné téma, k tomu ale zabíral ještě asi tak desítku dalších, byl precizněji natočený (Fincher, duh..) a lépe ohudebnělý. Takže nominace na Oscara? Maybe. Pravděpodobný vítěz? Don't think so. 8/10 musí stačit. (17.01.2015)

Malý, krátký a velmi úderný film, který stojí především na dvou hlavních charakterech a zvukové stránce. Obrovská výhoda a zároveň srdce filmu je práce s klíčovými postavami, kdy jsou oba na opačné straně barikády, naprosto odhodlaní jít až na doraz a přitom jsou si jak student, tak jeho démonický učitel v mnoha aspektech velmi podobní. Simmons mimochoden neskutečně ruluje a ten myšlenkový přesah, který rozdává u skleničky s whiskey je jako pěst boží. Tesat do kamene. (28.07.2015)

V jistém ohledu jde o docela obyčejný sportovní film, v němž se hlavní hrdina dostane na vrchol dík dřině, potu, tréninku, absolutní oddanosti věci, krvi a uřvanému, sprostému trenérovi (tedy kapelníkovi). Nesmíte holt vzdychat po inspiraci, planě filozofovat, rozněžňovat se a romantikovat - když si máknete, tak i fotrovi dojde, že bubnování je stejně drsná facha jako americký fotbal a pak už se u nedělního oběda nestanete terčem rodinného posměchu. +++++ Tedy... obyčejný sportovní film, zručně střižený, hudbou sešitý, ale... Tím sportem je v něm něco, co si s tak hrubou tělesností normálně nespojujeme - a tím se stává alespoň trochu netriviálním, právě oproti sportovním filmům se sportovní tématikou. Tudíž slabé ****, ač mi kolem hlavy poletují pochybnosti: "Že ono je tak natočeno pro větší diváckou vděčnost. Možná jenom proto. Či alespoň... hlavně proto." (26.01.2015)

„…. a svolává hóó-chy: Hoššy, pojďte sem! Zahrajem si na čuráky, máme strupy a boláky, hola hola hej, nikdo nemeškej!“ Tady totiž, hoššy, uvidíte, že se dá natočit skvělý, působivý, rozumný a hlavně zábavný film o mrdlých artistech, aniž by tito museli bez jakéhokoliv smyslu chodit dvě hodiny před kamerou, dělat ze sebe ještě větší vyšinuté idioty, než ve skutečnosti jsou, a afektovaně mlít rádoby filosofické povrchní pouťové citáty jako v případě toho vykolejeného artového zvratku s názvem Birdman. Ten, jak ostatně soudím, musí být neprodleně zničen. Pokud navíc u tohoto zase velkohubě vrcholíte, slibuji, že na chvíli nebudete vypadat skoro vůbec jako zevní genitál, ani stádový pozér, kterými však jinak bezesporu jste. Plesám! Plesám a nadšeně tu freneticky bubnuju prsty o desku stolu a mrskám bitchem, a to si většinou místo džezu či svingu pouštím raději cirkulárku nebo plyn. Nikdy bych neřekl, že jednou vyteču z, v podstatě hudebního, filmu o pošahaném konzervatorním tympánistovi a jeho ještě pošahanějším učiteli, kteří spolu na pozadí negerských kakofonických preludií soutěží o to, kdo je větší patol. Ten králíček Duracel je sice sympaťák, ale jako herec žádná sláva, nicméně známý matador vedlejších rolí Džejkej Simons, ten je dokonale maligní a jeho strhující charisma narušeného arogantního kokota velkolepě bují celým filmem. Myslím si navíc, že frajer, který v hlasité změti dvaceti žesťů dokáže rozeznat, že to třetí pozoun zleva ve druhém taktu totálně posral, si klidně může dovolit být arogantním kokotem. Z letošních nominací na zlatého prdeláče, co jsem zhlédl, je to zatím jediný kousek, který se může nepokrytě a naprudko stydět, že se ocitl ve společnosti těch obvykle vyhajpovaných pomatených, populistických nebo kýčovitých sraček. (28.01.2015)