Whiplash

Som nadšená z toho, že J.K. Simmons si odniesol Oscara za najlepší herecký výkon vo vedľajšej úlohe. Z osobnosti dirigenta Terencea Fletchera sálala nemilosrdnosť, chorobná posadnutosť, perfekcionizmus a v závere mi svojou pomstychtivosťou vyrazil dych. Vzhľadom na herecké koncerty Simmonsa a Tellera, nával emócií, ktoré vo mne film vyvolal a bombastické skladby (Whiplash, Caravan...), ktoré v snímke odzneli, som maximálne spokojná. (25.02.2015)

Energií nadupaná (reálně hrozí křeče v nohou od nonstop podupávání si do rytmu) "bubenická Olověná vesta dle not prvního Rockyho", která však nejednou (a především zbytečně) sobě sama nesportovně podrazí nohy prvoplánově vyhrocenou emoční vykalkulovaností v chování (záměrně) nesympatických postav/dějových zvratech. A tak se na Whiplash dá aplikovat stejná otázka, kterou sami tvůrci v průběhu stopáže nepřímo divákovi pokládají: Stálo/stojí (jim) to za to? (10.01.2015)

Vůbec by mě nenapadlo, že se dočkám tak skvělého a poctivě natočeného dramatu. Žánr hudební tu sice má své místo, ale podstatný je příběh a vztah dvou hlavních protagonistů tohoto filmu. Mladej a talentovanej Andrew, kterého naprosto luxusně hraje Miles Teller, dostává školu od brutálního dirigenta Terence Fletchera, který nemá daleko k nejlépe hláškujícímu hajzlovi v tomhle tisíciletí. To, že tu herce J.K. Simmonse srovnávají s jinými filmovými psychopaty například z filmů Olověná vesta nebo Apokalypsa je opravdu na místě. Dokud to neuvidíte, tak ničemu neuvěříte. Nicméně neuvěříte ani samotnému závěru, který se u mě rázem stal jedním z nejvýznamnějších a nejzásadnějších dramatických filmových konců, co jsem kdy viděl. Zíral jsem a potil se za herce. Tohle byl jeden z nejnáročnějších filmů, co jsem za hodně dlouhou dobu viděl...ale stálo to za to! (31.01.2015)

Jedna hudební škola, dvě výrazné osobnosti. Oba jsou perfekcionisti a jeden tlačí druhého na hranu možností, za kterou existuje jen hluboký pád. Chvíli považujete toho prvního za nebezpečného manipulátora, který jen zneužívá svou moc, chvíli toho druhého za nestabilního kluka, kterému by měl někdo bubny sebrat, než skončí v blázinci. Jste si vědomi, že jeden druhého ničí, ani tak se ale neubráníte myšlence, zda se k sobě přece jen nějakým zvláštním způsobem nehodí. SPOILER Samotný konec se pak dá vyložit jako takový netradiční happyend pro obě postavy. Andrews dosahuje zapomenutelnost, Fletcher v něm objevuje svého Charlierho Parkera. A na tom, že se Andrew podobně jako Parker nejspíš nedožije ani 35 let a v blízké době ho čeká předávkování drogrami, selhání orgánů nebo mentální kolaps, vůbec nezáleží. (18.01.2016)

„…. a svolává hóó-chy: Hoššy, pojďte sem! Zahrajem si na čuráky, máme strupy a boláky, hola hola hej, nikdo nemeškej!“ Tady totiž, hoššy, uvidíte, že se dá natočit skvělý, působivý, rozumný a hlavně zábavný film o mrdlých artistech, aniž by tito museli bez jakéhokoliv smyslu chodit dvě hodiny před kamerou, dělat ze sebe ještě větší vyšinuté idioty, než ve skutečnosti jsou, a afektovaně mlít rádoby filosofické povrchní pouťové citáty jako v případě toho vykolejeného artového zvratku s názvem Birdman. Ten, jak ostatně soudím, musí být neprodleně zničen. Pokud navíc u tohoto zase velkohubě vrcholíte, slibuji, že na chvíli nebudete vypadat skoro vůbec jako zevní genitál, ani stádový pozér, kterými však jinak bezesporu jste. Plesám! Plesám a nadšeně tu freneticky bubnuju prsty o desku stolu a mrskám bitchem, a to si většinou místo džezu či svingu pouštím raději cirkulárku nebo plyn. Nikdy bych neřekl, že jednou vyteču z, v podstatě hudebního, filmu o pošahaném konzervatorním tympánistovi a jeho ještě pošahanějším učiteli, kteří spolu na pozadí negerských kakofonických preludií soutěží o to, kdo je větší patol. Ten králíček Duracel je sice sympaťák, ale jako herec žádná sláva, nicméně známý matador vedlejších rolí Džejkej Simons, ten je dokonale maligní a jeho strhující charisma narušeného arogantního kokota velkolepě bují celým filmem. Myslím si navíc, že frajer, který v hlasité změti dvaceti žesťů dokáže rozeznat, že to třetí pozoun zleva ve druhém taktu totálně posral, si klidně může dovolit být arogantním kokotem. Z letošních nominací na zlatého prdeláče, co jsem zhlédl, je to zatím jediný kousek, který se může nepokrytě a naprudko stydět, že se ocitl ve společnosti těch obvykle vyhajpovaných pomatených, populistických nebo kýčovitých sraček. (28.01.2015)