Whiplash

Manipulativní výroba mistra. Vlastně tu ani není pořádně komu fandit a s kým soucítit - J.K.Simmons je skoro až démonická karikatura, Teller pak svou touhou být nejlepším z nejlepších - ať to stojí, co to stojí - působí spíš jako nesymaptický tvrdohlavec. A tak se dá Whiplash užít nejlépe asi jako adrenalinová atrakční jízda, kdy si divák zážitkově užívá, jak do toho Teller mydlí paličkama a Simmons na něj ječí a háže po něm židli. Pak si člověk možná ani nevšimne těch lacinných berliček. 75 % (14.01.2015)

Jedna hudební škola, dvě výrazné osobnosti. Oba jsou perfekcionisti a jeden tlačí druhého na hranu možností, za kterou existuje jen hluboký pád. Chvíli považujete toho prvního za nebezpečného manipulátora, který jen zneužívá svou moc, chvíli toho druhého za nestabilního kluka, kterému by měl někdo bubny sebrat, než skončí v blázinci. Jste si vědomi, že jeden druhého ničí, ani tak se ale neubráníte myšlence, zda se k sobě přece jen nějakým zvláštním způsobem nehodí. SPOILER Samotný konec se pak dá vyložit jako takový netradiční happyend pro obě postavy. Andrews dosahuje zapomenutelnost, Fletcher v něm objevuje svého Charlierho Parkera. A na tom, že se Andrew podobně jako Parker nejspíš nedožije ani 35 let a v blízké době ho čeká předávkování drogrami, selhání orgánů nebo mentální kolaps, vůbec nezáleží. (18.01.2016)

Hudbu miluju (i když jiný žánr), proto mám hudební filmy moc rád. Tohle bylo hodně silný a pro mě s hlubokým podtextem natočený drama. Drama o tenké hranici mezi šílenstvím a genialitou a o tom, že pochvala vašeho výkonu nikdy nepovede ke zvýšení vaší touhy se zlepšovat. ... J.K.Simmons podal jeden ze svých skvělých výkonů, ale já už vím hodně dlouho, že takhle skvěle hraje už dlouhá léta. Proto jsem mu toho plešouna ze srdce přál. ... A kloubouk dolů před režisérem. Tohle natočit v devětadvaceti letech ... (23.02.2015)

Odhodlaný, zneuznaný, ambiciózní a posedlý bubeník (po Divergenci a Two Night Stand by mě nenapadlo, že se Teller ukáže v něčem takového ražení jako Whiplash a ještě ve více než dobré formě) vs. nekompromisní, puntičkářský, precizní a místy opravdu šílený dirigent (nesmírně charismatický Simmons). Výborná technická a vizuální stránka, strhující příběh (i když hlavní postava je svým způsobem arogantní a sebestředná, musíte jí maximálně fandit), vyhrocené, extrémní ale na druhou stranu i dost realistické scény, chytlavá bubenická čísla a navrch spousta emocí (rychle proměnlivých jako Tellerovy rytmické přechody). Pak lahůdka v podání perfektního finále a na první pohled možná lehce ustřihnutý, na druhý však vlastně ten nejlépe udělaný závěr (žádné dojímání, plácání po zádech, romantické znovusejití a další zbytečné věci navíc). Whiplash mi zatraceně sedl, zcela mě pohltil a za odměnu mu tedy přiklepávám 5*. (15.02.2015)

Archetypálně velice podobné Formanovu Amádeovi, jen v modernějším, jazzovém kabátku. Což je samozřejmě kompliment. Téma výjimečného talentu, který se tvrdě střetává s průměrností reality, a s ním spjaté arogance jeho nositele, sžíravá ctižádost, která v člověku dusí všechny jeho ostatní hodnoty a potřeby (v konečném důsledku snad i lásku)... Člověk obdivně žasne, o čem všem se dá pojednat ve filmu o bubeníkovi :) Miles Teller zvládl hlavní roli úchvatně, tělem i duší, přesto si po roce budete asi pamatovat spíš postavu tyranického mentora Fletchera v podání J. K. Simmonse, který tady předvádí "svůj rejstřík" tak, že vám z toho upadává čelist. A samozřejmě - velký respekt autoru tohohle úchvatného Malého Velkého filmu, Damienu Chazellemu. Whiplash! 90% (27.01.2015)