Knick: Doktoři bez hranic

Lékařský seriál, po jehož skončení máte potřebu smýt ze sebe zasychající krev a zpoza nehtů si vyškrábat zbytky tlustého střeva a placenty. Soderbergh nás do víru systematizovaného šílenství vtahuje pomalu, důkladně a bez ohledu na to, kolik diváků opustí představení po prvních pěti minutách, kdy si společně s rasistickým misogynem šlehneme dávku kokainu, projedeme se newyorskou ulicí, kde v bolestech dodýchává černý kůň a budeme svědky smrti matky i s jejím právě narozeným dítětem. ___ V navozování pocitu nevolnosti a dojmu časoprostoru, v němž vás od smrti neustále dělí jen krůček a kde byste tudíž rozhodně nechtěli skončit s vážnější nemocí než s nachlazením, je Soderberghovy kromě hudby a přirozeného (tedy ponurého) svícení nápomocna především kamera. Ta se stává nervóznější společně s postavami a od pečlivě komponovaných, přehledných celků, dávajícím jatkám na operačním stole punc civilizovanosti, přechází k bezprostřední fly on the wall observaci a viscerálním, ručně snímaným detailům. K plynulosti vyprávění a dojmu neustálého běhu událostí přispívá „štafetové“ sledování postav, kdy kamera svou pozornost odpoutá od jednoho herce a v rámci téhož záběru hladce pokračuje sledováním herce jiného. ___ Nemocnice zde představuje komplexní organismus, k jehož bezproblémovému fungování je potřeba zkoordinovat několik pomyslných chapadel a zkrotit ega jednotlivých, neboť právě o ně se zde bojuje v prvé řadě, ne o životy pacientů. Zatímco Thackery volí k uvolnění napětí kokain a Barrow návštěvy bordelů, Edwards si nemožnost veřejného naplnění maskulinní role kompenzuje stejně jako hrdinové Klubu rváčů sebedestruktivními bitkami. Většinu postav spojuje téma variované v celé Soderberghově filmografii – neschopnost či nemožnost vřadit se do světa, v němž žijí, a z toho plynoucí emocionální vyprahlost, pocit odcizení a osamělosti. Díky pestrosti jednotlivých figur a konfliktů, ke kterým mezi nimi dochází (přičemž Thackery vyzývá rovnou Boha) se Soderberghovu průřezu morálně zkorumpovanou společnosti daří pokrýt tak pestrou paletu témat, jako jsou rasová segregace, sociální stratifikace, prolínání třídního a rasového napětí, korupce, migrace, drogy a církev. Snahou o rovnoměrnou dělbu pozornosti se Knick blíží více dokumentujícímu než dramatizující rozplétání komplexní sítě známému z počinů Davida Simona (The Wire, Treme). ___ Čtvrtá epizoda, kdy jdou ústřední postavy v dříve rozehraných partiích tvrdě do sebe, je srovnatelně dynamická jako pilot. Neděje se toho přitom tolik a tak rychle, dynamizující jsou především neustálé a pro Soderbergha charakteristické změny hledisek, výborně zužitkovávající proměnlivou hloubku pole. Z mnoha střetávajících se perspektiv přitom není žádná privilegovaná, což odpovídá snaze tvůrců nikoho nesoudit a klinickým pohledem, bez příkras i bez předsudků, ukázat, jakou devalvací mezilidských vztahů na pouhý obchod byl již před sto lety vykoupen vědeckotechnický rozvoj (technofetišistické detaily všelijakých patentů jsou stále častější). Podrobněji k celému seriálu zde. 90% (11.08.2014) (méně) (více)