Kes

Tenhle film jsem viděla dvakrát: jednou jako malá a po dlouhých letech, světe div se, na Nově a to dopoledne, a dvakrát jsem z něj byla totálně zničená ! Film se odehrává kdesi v Anglii, půlka města je nezaměstnaná, všude špína, zima. Rodina, kterou tvoří dva bráchové a matka, funguje z podstaty, protože nikdo nevydělává, matka domu tahá případné sponzory a tatínky, ale pořád se nedaří. Mladší z bráchů, introvert a samorost šikanovaný ve škole i v rodině, najde zraněnou poštolku (ornitologové prominou, jestli to je jiný pták), pojmenuje jí Kes, věnuje jí všechen čas a ona se stane středobodem jeho života a jediným, zato skutečným, přítelem. (08.03.2005)

Tohle je plným právem oceňovaný film a zpětně mě štve, že jsem na něj před pár měsíci nemohl do kina. Kdybych chtěl, dokázal bych tam hledat chyby, jelikož je to místy až moc chtěné a Billy při delších monolozích zní zničehonic vnímavěji než skutečně je (když třeba vysvětluje stav školství, aby skrze něj Loach řekl svoje tak, jak chce on), ale nevadí mi to hodit za hlavu, jelikož je to opravdu poctivé a geniálně vystavěné sociální drama z prostředí britské dělnické třídy, proti které se Billy Elliot se svojí přehnanou laskavostí může jít vycpat. Kes je syrový, naturalistický, maximálně uvěřitelný a navzdory tomu vás ani na moment nechce za každou cenu vydírat. Má to vepsané už ve svojí výstavbě, která má přesně oddělné scény skrze černé pauzy mezi nimi, ale to nejzajímavější na ní je, že takto film chytře zbavuje nutnosti chronologie, která zde při čtení může stále existovat, ale dá se to číst i retrospektivně a vyjde to na stejno. Je tam jednotný čas i prostor, ale když pomineme úvodní a závěrečné scény (které v mnoha retrospektivních filmech jsou samy o sobě i dohromady chronologické), tak všechny ostatní se mezi nimi mohly stát kdykoli. O to víc pak vyzní samotná naturálnost, jelikož takto způsobenou "nejistotou" se u mě dostavil dojem propracované útržkovitosti, která film zbavuje pout přehnané koherentnosti a takto o stavu dělnické třídy na severu Anglie šedesátých let vypovídá mnohem víc, než lecjaký narativnější film. Je to vlastně sled scén, ale propojených dohromady tenkými nitkami, které buď detailněji budují psychiku častěji se objevujících postav, či se dostatečně podrobně věnují těm epizodním. Ředitele nebo tělocvikáře uvidíme jen jednou, avšak každého dostatečně poznáme a dost mě překvapilo, jak komplexní je právě postava tělocvikáře, která je sice těžce nesympatická, na zabití a hned po Judovi nejzápornější postavou celého filmu, ale je na něm krásně vidět dopad osobního životního selhání, nenaplněných ambicí a podrobně odůvodněné vybíjení frustrací na žácích. Samozřejmě ho to nijak neobhajuje, ale je fascinující, jak působivě zde lze poznat, proč se naprosté hovado chová jako naprosté hovado. Celé to navíc je řečené mým snad nejoblíbenějším způsobem - mezi řádky; přičemž to není těžké k pochopení a přesto se musí ocenit složitost přípravy, která takto výsledné charakteristiky tvoří. Je to velice chytrý film, který vám nemaže med kolem huby, rovnou vás hodí do tvrdé reality, kterou ale nezobrazuje přehnaně nihilisticky a ačkoli se dá čekat, jak to celé skončí, nevadí mi to, jelikož cesta k tomu mi přišla jaksi přednější, víc vypovídající, zatímco závěr přišel hlavně proto, aby něčemu, co se nedá uspokojivě uzavřít, dal aspoň nějakou podobu klasického závěru, resp. tu podobu, kterou si pod klasickým závěrem nejspíš drtivá většina diváku představuje. Můj první Loach dopadl nad očekávání a už teď vím, že toho od něj chci vidět víc. Slabých 5* (05.08.2024)

Neradostné dětství a dospívání v chudém koutě Anglie, kde není moc naděje na něco lepšího v životě než jen do práce a z práce, pak si zajít na pivo a prakticky na všechno kašlat, protože stejně nic nemá cenu. A když se naděje objeví, třeba v podobě poštolky, tak ta nemá šanci proti prostředí okolo, které jen ubíjí a ubíjí. Zdařilé sociálně kritické drama, v němž mi ale některé scény vadily tím, že byly točeny až amatérským způsobem, což by nevadilo v případě, že by tak byl natočený celý film a ne jen kousky. (13.10.2007)

Od začátku do konce nás Ken Loach nešetří.. Kes je totálně depresivní a bezvýchodný příběh malého chlapce, který vyrůstá v rodině bez otce, kde matka se o něj pořádně nestará a bratr je z grázlů největších. Ani ve škole to není o nic lepší. Šikany se mu dostává také ze strany učitelů, kteří si nedostatek vlastních schopností, osobní problémy, mindráky atp. kompenzují zneužíváním postavení a dáváním najevo své pofiderní moci - vrcholem je fotbalový zápas "Manchester United - Tottenham Hotspur", kterýžto jako scéna filmu by byla neskutečně legrační, kdyby nebyla tak tragická. Pro Billyho Caspera je to bezvýchodná situace - z prostředí dělnické třídy severoanglického Yorkshiru se těžko prchá. Londýn a jeho možnosti jsou příliš daleko... Bez vlastního přičinění se ocitl v začarovaném kruhu, v němž je kritická nouze o jakouli motivaci k slušnému žití, vyhlídky pouze na dřinu, těžký život a neustálé ústrky ze strany okolí. Jeho učitelé pocházejí ze stejného prostředí a podle toho to vypadá - nulové pedagogické schopnosti, zato maximální sadistické choutky a touha ukájet své nejnižší agresivní pudy - to je jejich pokus o únik z tvrdé reality. Billy Casper únik hledá v poštolce Kes, která pro něj představuje naději a svobodu. Jen s ní dokáže na chvíli zapomenout na realitu a být šťastný. Ale jakoby okamžik štěstí v takové špíně a beznaději bylo něco nepatřičného. __ Film je drásavě temný, skoro až dokumentární... Naprostá absence čehokoli, co by vyprávění odlehčilo, veselosti nepřidá, o humoru si divák může nechat zdát. Dokonale propracované charaktery, herecké výkony jsou až neskutečně přesvědčivé, čemuž napomáhá i ten příšerný severoanglický dialekt, kterému bez titulků nerozumí leckterý rodilý mluvčí... Nejsem sám, komu Billy připomněl třináctiletého A. Doinela - i když ve skutečnosti jsou oba příběhy nesrovnatelné, protože oba chlapci pocházejí z diametrálně odlišných poměrů, přesto je mezi nimi něco společného - absence porozumění, lásky, šťastného dětství, dobrých vyhlídek na budoucnost... a místo toho jedna, dvě, tři... čtyři stovky ran... Strašné je, že tento film vlastně nezestárnul... (19.04.2009)

Filmy s dětmi v čele bývají otravné, ale Bradley předvedl vynikající výkon. Jeho patnáctiletý grázlík nepřipravený, ale nucený ke vstupu do dospělosti rozhodně nevyzní jako prázdné dojímání, ale skutečná výpověď. Možná že uzavřenost toho filmu v minulosti ho dnes trochu obrušuje, ale opravdu jen trochu. (11.03.2013)