Osm hrozných

Zakončení neoficiální trilogie Quentina Tarantina, ve které projevil lásku ke spaghetti westernu. Rozhodně nejnapínavější a nejrafinovanější Tarantinův počin. Tarantino přistupuje k divákovi daleko složitěji, než v předchozích filmech - divák musí být pozorný, komplexní dialogy hrají významnou roli, každý pohyb, úsměv, pohled postavy vytváří nedůvěru, každý charakter postavy vyzařuje spletitost příběhu, čím je to delší, tím je to napínavější, motivy využité v závěrečném masakru jsou uchvacující a káva už nikdy nebude chutnat tak dobře. ___ Historka Samuela L. Jacksona o synovi z Atlanty v doprovodu klavíru je totální destrukce diváka, Walton Goggins perfektní, Jennifer Jason Leigh démonická, soundtrack mrazivý. Závěrečná píseň Orbisona (There won't be many coming home) božská. Film detailně rozebrán v mém Deníčku. (07.01.2016)

Při sledování jsem si uvědomil, že Tarantino buď točí westerny celou dobu, anebo byla tohle prachobyčejná gangsterka. S povděkem kvituji, že Osm hrozných už není film, ze kterého čiší mainstream. Tohle je jeho ryzí styl. Stejně jako v Gaunerech či Pulp Fiction se střídají výborně napsané dialogy a akce v poměru 10:1, díky čemuž je akce o to překvapivější a údernější. Zároveň to není taková samohana, jakou předvedl v Death Proof. Tady ty dialogy mají smysl. Úvod pro mě nebyl jen čekáním na akci, ale skvělou předehrou a vynikajícím seznámením s těmi hlavními charaktery, podobně jako v Sedmi statečných se nejdříve seznámíme s Chrisem a Vinem. Může vyvstat otázka, jakou měli záporáci motivaci vyřešit svůj problém zrovna tímto způsobem, ale že bych v tom neviděl logiku, to si nemyslím. Skvělé herecké výkony, snad kromě Madsena. Opravdu bych nevyčítal Samuelovi, že si tenhle film vzal na svá bedra, protože to mu vždycky moc sluší. Velký tahák pro mě byla hudba Ennia Morriconeho a jsem moc rád, že zas po dlouhé době vznikl velmi výrazný a odvážný soundtrack, který se nebojí kašlat na zaběhnuté principy. Možná je škoda, že všechna Enniova hudba není původní, na druhou stranu je dobře, že některé výrazné pecky se konečně dostaly do filmu a neskončily v zapomnění kvůli ignoranství John Carpentera. Přítomný gore je naštěstí hlavně prostředek, nikoliv cíl. Bohužel spousta diváků ho jako cíl vnímá a z toho je mi smutno. Velmi mě pobavil zcizující prvek ve formě vypravěče. Určitě to není Tarantinův nejlepší film, ale moc mě potěšil a spolu s Gaunery na mě působí nejsevřenějším dojmem. (05.01.2016)

S tak dokonalou kamerou a báječně staromódním Morriconeho soundtrackem se zkrátka nemohlo jednat o vyložené šlápnutí vedle, ale čekal jsem přece jen o něco víc. Tarantinova zas a znova propíraná láska k Divokému západu slibovala zbavení se všech drobných neduhů, které v sobě měl jinak parádní Django, ale tohle je krok zpátky. Sáhodlouhé dialogy o ničem až překvapivě často zůstávají sáhodlouhými dialogy o ničem a až když k nim ve druhé polovině začnou přicházet pointy, je konečně vyhráno. Tempo už neopadne, každý výstřel má fatální následky a rozvázání posledních dějových uzlů přibije i přes svou krvavě černohumornou náladu do sedačky a dokáže, že tahle jízda stála za to. Přesto bych byl rád, kdyby se Quentin od westernově laděných příběhů (nebo jako v tomto případě (ne)čistokrevných kovbojek) vydal někam dál. Do dostavníkových kapitol se totiž začaly vkrádat jeho dříve tak časté antidivácké hříchy a víc než symbióza tvůrce a diváka tak po letech opět problikává citující a natahovací fetiš. 70% (07.01.2016)

Sebeukájivá masáž tvůrčího ega, která narostla do maniakálních rozměrů ve využívání epických kinematografických hraček (Ennio, 70 mm, Nicoreto), přičemž se tři hodiny zastřešuje banální historkou, která páchá obskurní sebevraždu v podobě kapitoly „Earlier that morning“, bořící poslední zbytky věrohodnosti. Co naplat, toliko haněná první hodina není zbytečná ani omylem a sněžní gauneři nemohli dostat lepšího castingu (všichni boží bezezbytku, ale Gogginsův Mannix projde nejzajímavějším vývojem divácké sympatie), takže i když se tomu zdravý rozum začne po všech veletočích slušně vzpírat, Tarantino zase dokáže, jak levnou děvkou dovede občas divák být a nechá se zaháčkovat banalitami, za něž bychom jiné dávno vypískali. Pokud ve finálním soudu přijmete fakt, že ta absence tradičního Quentinova absurdního humoru je vlastně dobře, máte s filmem vyhráno. 4 a ½. (13.01.2016)

Zatímco brilantní Nespoutaný Django v sobě snoubil typickou "tarantinovku" i divácky líbivý film pro mainstream, Osm hrozných své nároky zvyšuje a přibližuje se spíše Gaunerům. Stopáž se prodlužuje, rozmanitost prostředí i dynamika události se snižuje, tzn. čeká nás hodně kecání převážně v jedné místnosti. Fanoušci Tarantina a/nebo kvalitního divadelního dramatu budou tedy nadšeni. Na poli 167 minut je bravurně rozplétán promyšlený podfuk, který měl jen jedinou chybu - nepočítal s negrem navíc... Nečekejte nový kult, Tarantino už natočil zajímavější filmy, ovšem pokud si chcete poslechnout úctyhodnou dávku jeho nezapomenutelných dialogů, nebudete zklamáni. 9/10 (28.12.2015)