Osm hrozných

Přístup Tarantina k jeho Osmi hrozným se dá přirovnat k souloži dlouholetých partnerů. Znají své libůstky, ví, co na druhého platí, během let zdokonalili techniku, už nespěchají, ani si dávno nemusí nic dokazovat, ani o nic bojovat. Zároveň je ani nenapadne zbavovat se svých kontroverzních praktik a ani v nejmenším necítí potřebu podřizovat se obecným normám a požadavkům dobrých mravů. Izolovaností prostředí a omezeným počtem postav, které si vzájemně nevěří a hledají mezi sebou "slabý článek", mi snímek připomněl Tarantinovu prvotinu. Tady i tam jde především o obnažování charakterů v mezní situaci. Zhruba 3/4 filmu sledujeme osm postav odřízlých sněhovou vánicí ve srubu uprostřed hor od civilizace. Všichni mají zjevné i utajené důvody být ve střehu, tříhodinová stopáž je vyplněná dialogy, někdy zdánlivě banálními, jindy prošpikovanými nekorektností, vulgarismy a rasistickými poznámkami. Pro řadu diváků může jít o trýznivou nudu, ale v tomto ohledu s Tarantinem problém nemám. Je totiž příliš zkušený filmař na to, aby vyplnil čas statickými záběry a nudou. Je filmařsky natolik vynalézavý, že dokáže mistrovsky dávkovat napětí a z minima, které se mu nabízí, umí vytěžit maximum. Může se konec konců opřít o silnou hereckou sestavu, která hraje s nadšením a pokládá si za čest být u toho. Herci skládají hold kultovnímu režisérovi, baví je to a s rozkoší lehounce přehrávají, aby zvýraznili vesměs záporné charaktery. Režisér divákovi předvádí rafinovanou hru kočky s myší. Jenže v tom se skrývá první kámen úrazu. S rozuzlením se ukáže, že ta hra je poněkud samoúčelná, resp. nedává valný smysl. Je to, jako by se padouch snažil krkolomným způsobem prokopat do domu, který nikdo nehlídá a nezamyká. Ke kýženému výsledku se dalo dopracovat výrazně méně komplikovaným způsobem, ale to by byl jiný film pro odlišné publikum. Druhý problém, který ovšem početné skupině Tarantinových fanoušků vadit nebude, je zobrazování násilí. K Tarantinovi vždycky patřilo a jeho typickým scénáristickým a režijním znakem je využívání násilí coby zdroje humoru. Na druhou stranu právě v Osmi hrozných je zřetelně vidět, že Tarantino nedospívá. Ta samoúčelnost některých scén je do očí bijící. Muž, který má proti sobě několik potenciálních protivníků a měl by šetřit každý náboj, který se mu vzápětí může hodit k přežití, s rozkoší promění hlavu mrtvoly v krvavou kaši. Proč? Prostě proto, že zkrvavená podlaha a zbytky tkání všude kolem vypadají efektně. Tohle prostě vydýcháte, nebo se seberte a jděte dál. Za sebe i přes zmíněné výtky říkám, že je to nejsympatičtější a nejzajímavější Tarantino od Jackie Brownové. Tarantino má pořád ještě co nabídnout a ta jeho divoká pulpová estetika spolu s hereckou brilancí zúčastněných stojí za vidění. Za zmínku stojí Jennifer Jason Leigh, která už je ve věku, kdy se hollywoodským herečkám agenti často neozývají, a tohle je příležitost, kterou si nenechala ujít. Celkový dojem: 60 %. Dodatek po shlédnutí Djanga, kterého jsem dosud nerozdýchal: nemám důvod měnit své tvrzení, že Osm hrozných je nejlepší Tarantinův snímek od Jackie Brownové. Jenže ani tenhle poznatek nic nemění na tom, že jeho snímky jsou zatížené manýrou, sebestředností a snahou zavděčit se předpokládaným očekáváním svých fanoušků. Dlouhá scéna, kde major Warren šťavnatě popisuje popravu syna jižanského důstojníka, si za svou pokleslost čtvrtou hvězdičku prostě nezaslouží. Tarantino opětovně dokazuje, že nemá limity v podlézání laťky dobrého vkusu. (28.01.2016) (méně) (více)

One of them fellas'll kill everybody in here... Tarantinův návrat ke kořenům, po všech těch experimentech a stylových líbivých přepálených masakrech za tónů moderní hudby, odkazujících na popkulturu a různé žánrovky je jeho 8. film poctivou, komorní konverzačkou, pomalu rozvíjející všechny ty podivné titulní individua (a trošku i pár dalších lidiček) skrze tunu zábavných, ale promyšlených dialogů. A to je vše. A přesto to funguje parádně. Vedle toho, že tyto jednotlivé rozhovory fungují jako hlavní hnací motor samotného děje, navíc ještě čas od času stíhají komentovat rasismus, důsledky Občanské války na různé vrstvy amerického obyvatelstva, otázku spravedlnosti a jejího uplatnění apod. Prostě mistr v nejlepším, i když chápu, že lidem, odkojeným hlavně Kill Bill to sednout nemusí. Ale i když to má docela obří délku, pomalé tempo a jednu jedinou hospodu, nenudilo mě to ani na chvíli První část filmu totiž představuje postavy, v přehlídce téměř vždy úžasně napjatých slovních duelů, sem tam okořeněných nějakým situačním drsnějším (Daisy) či zábavně jednoduchým vtipem (dveře). A jelikož to napětí pomalu, ale jistě graduje od prakticky první scény, člověk je celou dobu stejně napjatý jako postavy a čeká, která první scéna skončí krveprolitím. No a ono se to rozjede, možná dřív, možná později, nebudu prozrazovat. Ale je to přehlídka toho nejdrsnějšího, nejhnusnějšího, nejsyrovějšího, co Quentin divákům předhodil za velmi dlouhou dobu. Možná už od Gaunerů. Násilí je stále v jistých ohledech přehnané, ale přesto působí špinavější a realističtější než obvykle. Možná právě tím, že tento film i přes to že má všude rozesety rysy Tarantinovy režie a psaní, se opravdu nesnaží o další stylový cool masakr jako např. i předchozí Django. Jednoduše, drží se to celé při zemi. Proto mě pak ale na druhou stranu některé pozůstatky jako použití slow-motion min.v jedné scéně trochu vyrušilo. I ten jeden zajímavý pokus o narušení klasické narace mi byl sice bezesporu originální, ale konec konců si myslím, že zbytečný až rušivý. Ale nakonec, Tarantino bude Tarantinem a nemohl se držet na uzdě věčně (čti 80 minut). Morricone zde má několik klasických (a tedy výborných) motivů, ale celkově je hodně nenápadný, doplňujíce atmosféru klidnými, westernovými tóny. Práce s kamerou, zvukem, střihem - vše je samozřejmě stoprocentní, včetně záběrů na nohy (ale asi jsem minul chodidla, jestli byla). Nechybí ani umně použitá retrospektiva, která v pravou chvíli dovysvětluje dění. Chvilkami jsem měl pocit, že si Tarantino natočil vlastně svou osobitou detektivku, jen zasazenou do westernu, okořeněnou vidláky a podivíny divokého západu, a vyřešenou brutálním, nekonvenčním způsobem, z kterého by chudákovi Poirotovi upadl knír. Ale tak proč ne? Výborně napsané, zahrané, dialogově hutné i vtipné, prostředím komorní, mrazivé, a dokonale funkční. 9/10. PS: Asi jsem zapomněl říct něco o postavách, Kurt Russel se tento rok u mě neuvěřitelně zvedl, tyhle role sympatických, ale tvrdých šerifů a lovců lidí mu jdou přímo dokonale. Tarantino toho využil tak umně, že člověku se chvílemi hnusí, ale stále si krade obraz pro sebe. Spolu se znovu úžasným Sam L. Jacksonem, jenž je co se týče herecké škály zneužit ještě tvrději, ale baví stejně dobře. Za zmínku ještě určitě stojí mně zcela neznámý Walton Goggins, který předvádí výkon, kterým se skoro může rovnat Russelovi a Jacksonovi, mínus jejich charisma. Ostatní pak hrají své části tak jak jim bylo předurčeno, některé působí jako znovuzrozené staré postavy (kovboj je Budd, Rothova postava zase působí v momentech jako dr. Schultz), jen s extrémním bonusem odporných, jazyk lámajících přízvuků. Což se ukáže nakonec aspoň v případě postavy Jennifer jako mínus. Nebo mi možná prostě nesedl její nakřáplý, uřvaný projev. (28.12.2015) (méně) (více)