Hundstage
Dog Days
Psie dni
Režie:
Ulrich SeidlKamera:
Wolfgang ThalerHrají:
Maria Hofstätter, Alfred Mrva, Erich Finsches, Franziska Weisz, Claudia Martini, Georg Friedrich, Christine Jirku, Gerti Lehner, Rene Wanko, Victor Rathbone (více)Obsahy(1)
Příběh dokumentaristicky laděného filmového debutu se odehrává během jednoho víkendu na anonymní periferii Vídně. V jakési zemi nikoho mezi dálnicí, hypermarkety a skladišti sledujeme monotónnost víkendových prací a činností, jež lidé vykonávají bez jakékoli známky radosti či potěšení. Je strašné horko a lidé, kteří na sobě mají jen málo oblečení, se postupně obnažují nejen fyzicky, ale i psychicky. Teplota stoupá, atmosféra víkendového podvečera houstne a agrese se stupňuje. Večer je plný her, sexu a násilí. Režisér nás konfrontuje s osudy několika lidí, které se různě protínají. S jejich zoufalou touhou po lásce a s téměř beznadějnou nemožností ji nalézt a udržet.
Režisér k natáčení filmu dodává: "Film Psí dny je takzvaným skutečným filmem - se skutečným scénářem, příběhem a opravdovými herci. Ale zároveň je mnoho věcí, které jsou odlišné. Existoval sice scénář, ale bez psaných dialogů. Ve filmu hrají herci, ale také spousta neherců, a navíc jsme se striktně drželi dokumentaristického přístupu k filmování." Snímek získal Velkou cenu poroty na MFF v Benátkách 2001. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
Čudesný, niečo medzi dokumentom a hraným filmom sploštený výpek každodennej rutiny, kde Seidl manifestuje monotónnosť ľudských činností do realistického extrému. Unikátnosť diela je zvýraznené nie iba karikatúristickými absurdnosťami, ktoré na nás vrhajú odtieň márnomyseľnosti, lenivosti a bezživotnej energie, ale aj silnou psychologickou výpoveďou o činnosti nášho libida a pocitu narušenej konformnosti. Na experimentálny film príliš presvedčivé a živé, na dokument zase farbisté so silným subverzným presahom [ART Film Fest, 2019]. ()
Musím říct, že jsem to dlouhou dobu viděl na 4*. Většinu času jsem to totiž bral (a asi jako jediný) jako černou cynickou absurdní komedii, která si dělá krutou srandu z určitého typu lidí. Převážně se jednalo o znuděné boháče a sem tam nějaké magory, takže jsem tu ani neměl dojem té Seidlovi nenávisti ke všemu živému, ale spíš cílený výsměch pouze určitému typu lidí. Nezlobte se na mě, ale u některých postav se jejich pováhám nešlo nezasmát - a všemu kraluje ta šílená stopařka, ze které jsem dostával pár menších záchvatů smíchu. Nebál bych se dokonce tvrdit, že to byl Seidlův účel - přeci jenom, svým postávám se prý hlavně vysmívá. A i když je to absolutně bez děje a jen se tu prolínají osudy několika postav, musím říct, že mě to dost zaujalo - skvělou kamerou, podmanivou atmosférou, realistickými hereckými výkony a hlavně všemi těmi bizarními postavičkami, z nichž ani jedna není normální a ani jedna vlastně pro nic nežije, protože tu všichni jen přežívají. Znuděně, s úchylkami nebo psychickými poruchami, bez ambic, bez nějaké životní náplně - a přitom tu všichni touží po lásce a nechápou, proč se jim jí nedostává. A do toho je venku nesnesitelné vedro. O to víc mě ale zklamalo, že v poslední třetině to výrazně ztratí tempo, znatelně zvážní a v doslovném závěru divákům sdělí Seidl to, co říká v každém svém filmu - a to je to, že celé lidstvo je hnusné, odporné a zatraceníhodné. Mrzí mě, že to tam musel nacpat, protože s neutrálním vyzněním bych byl mnohem spokojenější, zatímco takhle nemohu tu Seidlovu povrchní nadřazenost ani trochu tolerovat, jelikož je prostě mimo. A ani pak nemůžu Psí dny brát jenom tak, jak jsem je většinu stopáže bral. Navíc když už mám brát tu poslední třetinu jenom vážně, hodně tomu chybí promyšlenější postavy. S jejich psychologií si totiž Seidl vůbec hlavu nedělal. I tak se mi to ale celkem líbilo a většinu času mě to skutečně bavilo sledovat, je to takový rakouský (=dost úchylný) a cyničtější Roy Andersson, ale slabé čtyři tomu nakonec nedám, jelikož to na víc prostě nevidím. A nutno uznat, že bez postavy stopařky by ten film fungoval znatelně míň, protože ta holka se prostě musí zarýt do paměti každému, kdo tenhle film uvidí. I tak si ale myslím, že silné tři jsou ode mě pro Seidla dost slušný výsledek, protože ho jako režiséra opravdu nemusím. Ale jestli si takhle bude střílet ze znuděných boháčů i v ostatních filmech, možná si k němu ještě najdu cestu... Silné 3* ()
Nevěřte všem drbům, skutečně se nejedná o dokument (lidé k sobě ve skutečnosti nejsou tak laskaví.. aspoň tedy v tomto geografickém pásmu! kdo si pouští přes práh podomní prodejce?!), nýbrž o reklamu na tich.. ehm, pardon... na klimatizace roztaženou do dvou hodin. V souvislosti s tímhle filmem jsem taktéž někde zaslechl, že po jeho zhlédnutí přestal Mgr. Lubomír Volný z preventivních důvodů nabírat stopařky, ale jak říkám, nutno nevěřit všemu, co se říká/píše... 80% ()
Vzhľadom ku kladeniu, trochu absurdnej, otázky na margo titulu filmu, a to či sú Psie dni Ulricha Seidla adaptáciou poviedkovej zbierky Psie dni Dušana Mitanu (obzvlášť titulná poviedka) si na úvod dovolím diela porovnať a nájsť medzi nimi spoločné prieniky. Rovnako, ako v prípade Seidlovom, tak aj v prípade Mitanu sa v diele nachádza zreteľný motív stúpajúcich horúčav v spojitosti s patologickým chovaním postáv, ktoré takisto graduje a psychika postáv dosahuje nepríjemný bod varu, z čoho vzchádzajú kolekcie bizarných scén, v oboch prípadoch virtuózne zmontované a navrstvené. Obaja autori tieto javy nachádzajú v životoch a svetoch najbežnejších ľudí, kde postupne poodkrývajú tajomstvá a penetrujú do obnažených osobností svojich postáv. Zatiaľ čo Mitanov rozprávač je jedným z nich, blúdi rovnako ako oni v nepríjemne kumulujúcich letných dňoch a predstavuje naliehavý hlas generácie, Seidl ponúka rýdzo odosobnený, dokumentaristicky ladený pohľad na vec a s tým spojené oveľa pesimistickejšie posolstvo. ....................... V relevantnejšom kontexte so samotnou Ulrichovou tvorbou a jej vývojom sa režisér oproti modelkám posunul k trávitelnejšiemu, resp. menej dráždivému, nie až tak strohému a lepšie vstrebávateľnému, výrazu. Psie dni sú v porovnaní s Modelkami dynamickejšie, nedržia sa tak striktne statiky jednozáberových scén, ale ponechávajú si ich silné primárne atribúty. Tento krát je Seidlovo dielo o čosi dynamickejšie, vďaka väčšej formálnej aj obsahovej obratnosti, pohyblivosti kamery a najmä vďaka šikovnému scenáru, prelínajúcemu osudy rôznych postáv z pustiny viedenskej periférie o čosi dômyselnejším spôsobom. Ulrichov výraz poľavil zo strnulosti, disponuje väčšou obratnosťou a vďaka tomu sa dokáže dostať na miesta, kam sa v modelkách nevmestil, tiež pôsobí plastickejšie a produktívnejšie narába s časom. .............................. Naratív je typicky nedejový, plný scén rotujúcich do zbláznenia rovnako a monotematicky, čím vytvára dojem až patologického stereotypu, takmer agonického životného štýlu starnúcich, obéznych postáv, na ktorý Seidl nahliada explicitne cynicky. Radové zástavby predmestí sú až podozrivo vyľudnené, postavy prežívajú v takmer prázdnych interiéroch, mlčanlivo a nehybne ležia na takmer kremačnom slnku, anonymne kopulujú, v postojoch k okoliu je z nich cítiť nezaujatosť, občas takmer apatia k druhému, ich defektná, alebo rovno úplne stagnujúca komunikácia je nosným pilierom celého filmu – všetky konflikty a zápletky vyvierajú z neschopnosti dorozumievať sa, porozumieť si. Jednou z najzaujímavejších scén je rozhovor muža so ženou, kde sa jej spovedá so svojich pocitov a osobných problémov, pričom kamera sníma nezaujatú tvár fajčiacej ženy. ........................... Ľudia v Psích dňoch sú izolovaní, naložení a flambovaní slnkom vo vlastnej samote a vyprázdnenosti, konfrontácia privodí väčšinou len nepríjemnosti, ktoré film skúma svojim dokumentaristicky odmeraným pohľadom, bolestivo bezcitným najmä v scénach, kde sa hluchý stereotyp preváži a spadne do psychicky exaltovaného vyčíňania, ktoré dodávajú filmu naturálne dramatický spád a dotvárajú ideu filmu, prinášajú scenáristicky zaujímavé finesy a v neposlednom rade rozvíjajú v Psích dňoch obsiahnutú estetiku naturálnej bizarnosti (neostáva len v rovine obrazu, ale preniká hlboko do správania postáv), prostredníctvom ktorej sa akoby filtroval režisérov sklon k mizantropii. ........................... Psie dni sú (ne)dejovo zaujímavo skomponovaný, ideovo komplexne poprelínaný náhľad do patologicky bubľajúceho sveta bežných ľudí z bežného predmestia, zobrazeného seidlovsky spustnuto, bezútešne a koniec koncov mizantropicky. Postavy sú vyslovene nesympatické, autor ich cynicky necháva kúpať sa bezvýchodiskovo vo vlastnej negatívnej šťave a celá táto tragickosť civilného obludária bez štipky empatie alebo náznaku porozumenia v neposlednom rade produkuje masu najhorkejšej formy čierneho humoru v trýznivo pozvoľnom, podvedomo dráždivom, tempe. () (méně) (více)
Nepochopený art od patriota Seidla, ktorý robí psiu službu Rakušanom:)... Po dopozeraní tohoto si človek povie "bože tí rakušáci sú ale prasce". Je to len koláž bizarných postavičiek s ktorými sa divák nemôže stotožniť. Tie postavy sú tak nesympatické, že to až nemôže byť náhoda. Najmä tá uletená stopárka, ktorú kamerovať muselo byť utrpenie....Tá snaha o autentický pohľad na bežný život ľudí bez nejakého hlbšieho zmyslu akurát nudila. Na rozdiel od Hanekeho, ktorý vie podať realisticky zaujímavý príbeh to Seidl robí len buransko-nudným spôsobom... ()
Galerie (9)
Photo © Kino International Corp.
Reklama