Smradi

Krásný film, který vystihuje českou morálku, občas skvělé hlášky, přesto jsem srašně zklamán. Mělo to nakročeno k něčemu mimořádnému, mohl to být první film, který krásně vystihuje český rasismus, ale ten potenciál úplně vyprchal. Takový film podle mě potřebuje nějaký závěr, ne jenom to, že adoptovat cikána je pěkná fuška. Např. adoptované děti mohli vrátit do dětského domova nebo aspoň rodiče mohli na konci pronést nějakou chytrou větu ve smyslu: "přeci každé dítě má právo na rodiče" nebo "nevzdáme to". Kniha podle které film vznikal (Rok kohouta) taky nějak skončila. Mrzí mi to, ze začátku to vypadalo na nový český kultovní film, pak ale začala místy pokulhávat režie a na konci i scénář a film se vrátil k šedému průměru (možná lehký nadprůměr abych byl přesný). (17.07.2011)

Tento film je natočen podle téměř autobiografického scénáře Terezy Boučkové, s tím že film spíše ukazuje jak jsou v naší zemi rómové utlačovaní a obecně poměřováni jiným metrem. Realita je ale trochu jinde, adoptivní děti paní Boučkové vyrostly ze školních lavic, a dá se ríci že se poněkud vymly kontrole. Paní Boučková přestala mít starosti s rasistickými sousedy, a začala mít velmi vážné problémy s dětmi samotnými. Dá se říct, že jí zásadně zkomplikovaly život. Alespoň tak jsem to četl v jednom z jejích článku který vyšel v novinách. (27.10.2008)

Čekal jsem agitku, vyváženou jako severokorejská politická satira, ale nakonec jsem to přežil kvůli fantastické Špalkové (která se tu fakt nestyděla), skvělému Trojanovi a studování mladého Honzy Ciny. Ale místní pokrokové naivky musím zklamat. Ten přeslazený a useknutý konec dost tupě maskoval smutný fakt. Oba adoptivní hoši scenáristky paní Boučkové v pubertě definitivně zdivočeli. Drogy, krádeže, soudy, vězení atd. Paní Boučkova z toho byla úplně vyřízená a nakonec je oba odstřihla ze svého života (viz její 13. komnata). Tolik k tomu potřebnému nastavování zrcadla nenávistné společnosti. PS: ta kamera byla výživná. Filmový look to má jako zprávy na TV Barrandov, nesmyslné dlouhé záběry na obličej (kdybyste nevěděli, takhle se pozná umění) jsem po chvíli začal stopovat (vyhrál tuším asi dvouminutový záběr na kluka v busu) a ty experimentální záběry z různých úhlů (Trojan vede kluky do třídy a záběr je jen na nohy...?) jsou stejně smysluplné jako linka se zlým důchodcem, která dopadla...nijak. Ale chápu, že na to zapomněli, museli přece během pěšího návratu kluků z Prahy sbírat odrazy světel ve tmě na dálnici D5, protože...umění. PS2: výkony dětských herců byly až na Cinu a jeho blonďateho "bratra" naprosto nezvládnuté. Je to tak špatné, že to můžou sestříhat pro FAMU jako odstrašující případ. (07.04.2020)

Tyc a Romská otázka poprvé. Za hranice autentičnosti se dostal příběh Terezy Boučkové, dcery Pavla Kohouta.. Tentokrát na tu story neměl Kohout vliv a díky za to. Muselo to být velmi osvobozující přijít po sedmi letech s novým filmem a zapomenout na debakl s Plyšovým lvem. Navíc svést se na tehdy osvěžujícím a novém úspěchu Ivana Trojana. Budiž Tycovi přáno, ale bohužel vše co následovalo nebylo výsledkem vykoupení, ale jen volného plynutí času a zániku autorské osobnosti, která měla rozhodně na víc. Smradi sice ještě nebyli za hranicí pohodlného kalkulu ve stylu - natoč něco chytlavého o Romech a ceny se jen pohrnou, ale byl to začátek. (31.07.2015)

Typický film z přelomu tisíciletí - poněkud zvláštní hudba, pomalé plynutí děje a opravdu hodně záběrů na dopravu - vždyť na ten dálniční most byl záběr snad dvacetkrát. Příběhem je film vyloženě tuctový, v ničem extrémně nevyniká, ale také nepropadá, jen ta kamera je strašná - vždycky jsem obdivoval, jak to kameramané dokážou, že vše vypadá ve filmech tak skvěle, i běžné kulisy v Praze a Brně, kde se denně pohybujeme, vypadají na plátně lépe - tady to ovšem není tento případ, je to jako natočené telefonem, kamera se celá třese a některé otočené záběry jsou hodně zvláštní. Takže příběh na průměrné úrovni, kamera ale tristní srovnatelná s amatérským filmem. (09.04.2020)