Smradi

Za mě taková opožděná česká nová vlna. Nápaditý střih i Patrikova kamera. Samozřejmě by si to zasloužilo filmovou surovinu, ale zřejmě televizi zbyly nějaké peníze a tak se točilo. Dnešní televizní kamery by už nebyly tak špatné. Tady je bohužel skoro všechno ostré a občas to nezvládá kontrasty. Herci jsou skvělí a scénář Terezy Boučkové je taky moc dobrý. Dialogy vybroušené. Jan Cina už tady projevil svůj talent. (07.04.2020)

Film se mi líbil, myslím, že dokonale vystihl problém dnešní doby - rasovou diskriminaci. Já osobně Romy moc nemusím, ale v tomhle filmu jsem jaksi stála při nich. Byli to sice parchanti, ale zase ne moc a ten dědek byla příšerná postava. Ne jako špatně zahraná, ale když si takového člověka představím ve skutečnosti, pak je mi odporný, ale bohužel takoví lidé jsou... Je to také smutný film, ale dobře natočený a navíc mě i jaksi vnitřně obohatil. (11.06.2014)

Problém rasovej neznášanlivosti zaviaty niekde mimo Prahu, s podpriemerným Trojanom a otravným synkom cigánom, ktorého "Dobrý den, dobrý den, dobrý den" ma s pribudajúcimi minútami nudilo ako aj zvyšok filmu, ktorý bol predo mnou. Typická zápletka s naštvaným xenofobikom, ktorú som čakal, no ani nebola dotiahnutá dokonca, tak čo vyzdvihnúť? Ručnú kameru snáď. (31.08.2012)

Smradi pro mě byli dlouho odkládaným filmem, protože jsem nevěřila tomu, že ještě někdo může vnést (v tehdejším diskurzu) nějakou novou perspektivu do tématu předsudků vůči Romům. Tereza Boučková coby scénáristka otevřela tohle téma naprosto bez příkras a nezůstala jenom u toho – dotkla se i problematiky dětské adopce. A šla v obou případech důsledně až na dřeň. Intenzitu, s jakou příběh vypráví, podtrhuje fakt, že se jedná o její intimní zpověď. Ve filmu nejsou záměrně používána společenská klišé, která se často k této problematice vztahují, ale film vědomě pracuje jen s jejich obsahy (klišé je ve filmu přiznáno jako klišé). Režisér sice manipuluje s konceptem rozdělení světa na MY a ONI, ale jinak. Film se snese ze široké společenské perspektivy jako pták z oblohy na zem do příběhu jedné konkrétní rodiny. Boučková sice ukazuje danou problematiku jako společenský problém, ale východiskem jsou postoje individuální - primárně nekritizuje a neobviňuje společnost, ale zametá si před svým vlastním prahem. Prostřednictvím hlavní hrdinky se mj. vyrovnává i s tématem jinakosti a apriorního zavržení, které prožila na vlastní kůži a se složitostí vystoupit ze stínu tohoto stigmatu – z klece s domněle zavřenými dvířky. Hlavní hrdinka se v jejím podání snaží vytrvale a důsledně dokázat, že neexistuje něco jako vrozená predispozice ke konkrétnímu kulturnímu chování (vliv„kořenů“). A stejně tak velké usilí vynakládá ke zboření mýtu o existenci „rasovosti“, která se podle společenských stereotypů váže na zmíněnou predispozici. V závěru je však sama konfrontovaná se svými vlastními předsudky – s nevědomou stinnou stránkou své osobnosti. Po téhle katarzi, jako kdyby se „vše“ vrátilo do nějakého tušeného odvěkého řádu (věžní hodiny by už určitě ukazovaly na obou stranách věže stejný čas, což naznačovala i výměna dek obou manželů v závěru filmu). Po technické stránce na mě film působil zpočátku rozporuplným dojmem hlavně kvůli patině filmového obrazu, kterou mám spíš spojenou s televizním filmem. Rozčarovaná jsem byla i z práce s kamerou – především ze zbytečně dlouhých záběrů na tváře herců, které mi přišly násilné a nepatřičné. I přes všechny tyhle nedostatky na mě ale film fungoval a vtahoval mě do děje díky intenzitě a autentičnosti příběhu. (30.11.2019)

Zatímco okolo přelomu tisíciletí se většina filmů pro kina točila ještě na klasickou filmovou surovinu, z tohohle televizní technologie vyloženě čouhá. Je to v podstatě taková typická televizní inscenace s odpovídajícím pojetím režijní estetiky: sice bez využití tříkamerového řetězce (o to delší jsou pak statické interiérové záběry) a s větším počtem exteriérových obrazů, ale kdyby ji natočil v osmdesátých letech např. takový Jiří Adamec, asi by se výsledek moc nelišil, snad jen v tom, že by podstatně víc používal ruční kameru. A ještě ke způsobu distribuce: když v roce 1993 natočil Karel Kachyňa film Kráva, odpovědní lidé v České televizi nezodpovědně usoudili, že pro tento umělecký skvost je postačující odvysílání v televizi. K tomu už není - zvlášť při porovnání kvalit Krávy a Smradů - co dodat... (04.10.2014)