Otcové a dcery

Je propastný rozdíl mezi jednoduchým a banálním. Jendoduchost je geniálním vystižením podstaty třeba i složitých situací, je průzračná a zakládá empatii a možnost spoluprožití, třeba i něčeho originálního. Banálno je zjednodušením bez porozumění této podstatě. Eliminací na pouhá povrchní a tuctová konstatování. Která jsou nepřesvědčivá. A neumožňují konkrétní spoluprožití. Potíže a duševní hnutí všech postav ve filmu jsou nelogické, nespecifické, nekonkrétní a nijak se nepropojují ani nevyvíjejí s ohledem na rozdílné situace a životní fáze, jimiž postavy procházejí, ani s ohledem na to, co tvrdí, že k sobě cítí. Maniodepresivní pychotické záchvaty otce nemají žádný smysluplný spouštěč, nijak nelze porozumět tomu, co se v něm odehrává a proč. U černé holčičky vůbec není jasné, proč na Katie v parku nakonec promluví, po všech těch iritujících a trapných blábolech o kreslení a o kachnách, které na ni Katie vyplácá, navíc poté, co sama přiznává u vlastní terapeutky, že k nikomu nic necítí, by se dalo spíš čekat, že ta holčička se jen utvrdí v tom, že jí nikdo nerozumí a dospělí jsou nevnímaví užvanění pitomci. Přístup Katiiny nadřízené k dětské psychoterapii je vyloženě debilní (holka ještě nemluví, i když vás chytla za ruku, no tak to není žádný progres, předáme ji někomu zkušenému; později: totální a náhlé odstřihnutí od někoho, komu začala důvěřovat, je pro ni teď nejlepší a je to standardní postup etc.) a film to nijak zvlášť nerozporuje. Dalo by se pokračovat, jak se tam bez solidního podkladu jen kumuluje klišé na klišé a žádný příběh nenese punc osobitosti. Strýc a teta, kteří - opět bez srozumitelných, filmem konkrétně vybudovaných motivací - si chtějí Katie urvat pro sebe, se o to přestanou snažit, protože on ji podvede se sekretářkou, která otěhotní, a ona požádá o rozvod. Ehm. Existuje provařenější klišé? Ale jo, hned v dalším dramatickém zvratu (které lze čekat každou chvíli), jsme toho svědkem. Atd. Navíc i zvolený způsob vyprávění příběhu je příšerně polopatický: nejprve se ve zkratce podíváme, že byla hádka v autě, že se stala nehoda, že jedno tělo se přenáší v černém pytli, že holčička pláče v sanitce, že volá tatínka... A pak střih na dceru s tatínkem doma, na fotografii mrtvé maminky na stolku. A tak to pokračuje dál, jedna linie odkrývá, jak to bylo s tátou a výchovou dcery, druhá, jak se nevyrovnaná dcera stejěn klišovitě potýká s odmítáním být znovu někým milována. Co jednoduššího si lze pro červenou knihovnu vymyslet, že? Na filmu není ani jediný rys, kterým by se z klišé červených knihoven vymaňoval - není mi jasné, jak si tenhle režisér mohl najít cestu na filmové festivaly, ani proč s ním dál ztrácet čas. To není nic proti romantice. Kvalitní romantický film je třeba Cena za něžnost, nebo klidně i Láska nebeská, ale tohle rozhodně ne. Filmy s omluvnou větou "Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo," po níž si hlavní hrdinové jako na povel šťastně padnou do náruče a je to, by měly mít na obalu důrazné varování, že snižují psychickou odolnost a poškozují mentální zdraví. *~ (21.09.2017) (méně) (více)