Muž na laně

Nechci na The Walk moc plivat, věděl jsem už před projekcí, že mě něco takovýho nebude bavit. JG-L mě nesral jen v 50/50, a to jen pro to, že byla velká pravděpodobnost, že na konci zaklepe bačkorama. Budu smířlivější. I přes lacinou ždímačku 9/11 se Zemeckisovi, který evidentně neví z keré do keré, daří upocené kouzlit dobrou atmosféru, což je spolu s nadhledem na NYC jediná zapamatovatelná skutečnost. Skutečnost jako skutečnost je mi ukradená, ale těch 123 minut mělo být v ideálním případě 83 minut. Dá sa, nic pro mě ale. 65% (02.02.2016)

"Chci mezi věže Světového obchodního centra napnout lano a přejít po něm." Celníkům se má říkat pravda a Philippe si tím získal moje sympatie. Jeho kousky na laně se mi moc líbily, pantomimický rozhovor s Annie byl dokonalý a taky se musím přiznat, že jsem si nikdy neuvědomil, jakým problémem může být natáhnutí špagátu mezi dva baráky. Takže se dá napsat, že jsem byl vlastně s filmem spokojen, ale ona to není úplně pravda. Je totiž těžké být napnutý, když vím, že se to povedlo a ještě o něco horší je skutečnost, že jsem si hned po zhlédnutí tohoto snímku nezačal natahovat na zahradě lano mezi dva stromy. Tento pocit to ve mně určitě mělo vyvolat, ale nic takového se nestalo. (01.03.2016)

"Ptáte se mě, proč jsem to udělal? Inu, hnala mě přeci vpřed ta nezkrotná touha všech artistů překonávat hranice lidských možností! Jo, a taky jsem jeblý exhibicionistický pičus!" Robert Zeměpis zase po pár letech přilezl s opravdu fantasticky natočenou a skvěle zrežírovanou … kýčovitou forestžumpoidní rektobolnou klauniádou s androgynní Kateřinou Macháčkovou, která tam ke konci chvilku čurákuje na laně mezi nejoblíbenějšími přistávacími plochami Talibanu. Připadal jsem si, jakoby se mě někdo snažil přežrat cukrovou vatou, přičemž mě u toho nutil držet cizí penis a hladit kočky. Ačkoliv je závěrečná čtvrtina vskutku spektakulární a ten slizký cigánský homožonglér hraje opravdu dobře, absolutně to nepřebije první devadesátiminutovku, po které dávivě poblijete manéž, v hubě vám zůstane pachuť, jako byste zrovna někde v Zátiší se slunečnicemi a ovocem přeblafli troubícího jelena, máte ukrutný břichabol, levou ruku zasviněnou ráfkovým tvarohem a pravou plnou kočičí srsti, na kterou jste alergičtí. Rád bych věděl, jestli by se o něm taky psaly Harlekýny a točily patetické sračky, kdyby se ten Největší z Prakokotů tehdy rozmajznul o Menhetn a přibral sebou pár kravaťáků, zrovna mířících do kanclu přehřívat hypotéky. Ale patrně ano, Bean Ládinek jich už taky pár má. (15.12.2015)

Učebnicový příklad, kterak vytvořit z komára velblouda. V tomto případě ale opravdu opravdového velblouda. Co si budeme povídat, chození po laně jistě má cosi do sebe a zaslouží si obdiv. Nicméně založit na tom celovečerní dvouhodinový film?! Zemeckis ukázal, že to rozhodně jde. Není náhodou, že sídlí mezi mými oblíbenci. The Walk je velice citlivě a především nesmírně hravě pojaté drama o cestě za svým snem. Snad ještě nikdy mi francouzština nezněla tak příjemně. Celé je to taktéž velice příjemně obsazené. Forma vyprávění je velice dobrá a opomenout nemohu ani luxusní hudbu mistra Silvestriho. Moc toho vytknout nezvládnu. Snad jen bych si troufl nezapomenout na to, že je to stále "jen" o chození po laně. (22.12.2015)

Jako kdybych se vrátil o patnáct let zpátky. Zemeckis svým nenáročným tempem vypráví neobyčejný příběh zcela obyčejně snícího člověka, aby hlavního hrdinu přivedl v samotném finále do katarze, která bere dech. Kvalit stejně laděných Trosečníka a Kontaktu tak nedosahuje hlavně proto, že přesně tohle od něj čekám a chybí proto překvapivý nebo dokonce ze sedačky zvedající moment. V názvu zmíněná Walk do ní ale naopak drtivě zarazí a navíc ukáže v plné síle to, co se dá od začátku tušit. Že Philippe Petit není žádný malý Filip, ale ve svém srdci hlavně Malý princ, který je hlavou a touhou přece jen někde jinde než my. U výšek, které nám, běžným smrtelníkům, (raději) zůstávají zapovězené. (08.10.2015)