Cesta na Kytheru

Prvni Angelopouluv film, kteremu nedabam absolutni hodnoceni, a to z duvodu slabsi druhe poloviny, ktera z existenciality sklouzava vice ci mene k dramatu, pricemz to prvni je Angelopoulova velice silna stranka, kterou misty ve zminene druhe pulce opousti. Ten formalni styl je ale opet vytribeny do posledniho detailu. (11.12.2008)

Můj první Angelopoulos. Celé je to skutečně krásné, ty zamlžené namodralé a hlavně velmi dlouhé záběry (po Tarrovi a Jancsóovi mám asi třetího do party) ve spojení s nádhernou posmutnělou hudbou a postavy, které nerozeznáváte podle tváří, ale zejména podle chůze a řeči celého těla. Bohužel jsem měl stejný problém jako MissJ, hlavně ve druhé polovině se mi už tak těžko sledovatelná dějová linie naprosto rozpadla před očima a film jsem tak nemohl vnímat úplně komplexně. (21.05.2013)

Přidávám se jednoznačně na stranu těch, kterým přišla druhá polovina o poznání slabší než první! V první polovině filmu je několik velmi zajímavých dějových přesmyček, které tomu dávají humorný nadhled. V druhé polovině vítězí urputnost líčení přítomného okamžiku. Další věc, ani kompozičně, ani koloristicky není film vyvážený. První polovina - velmi zajímavé kompozice a pozadí, ačkoli je vždy sinalé nebo v oparu, hraje nenápadnými pastelovými barvami, pro které má Angelopoulos zvláštní cit. Druhá polovina se topí v nudné ocelové šedi a rozvržení záběrů již není zajímavé. Do nebe volající absence polodetailů a detailů film velmi odcizuje. Všechny ty celkové záběry nakonec začínají působit naprosto divadelně a uměle. Samotnou závěrečnou pointu považuju za nerealistickou a patetickou. Poslední třetina filmu je vyloženě tuctová, nějaká, nepříjemná, vzpírá se diváckému vkusu. Patrně to byl režijní záměr, Angelopoulos s obyčejností a všedností hodně pracuje. Chtěl zřejmě dosáhnout toho, aby nám ta situace byla stejně protivná, jako hrdinům ve filmu. ...vesnice v horách byla skvělá. Když opomenu domy, a nechám na sebe působit robustní ploty z dlouhých kůlů a terénní terasy z velkých kusů neopracovaného kamene, působí to osídlení vážně bezčasím, až paleolitickým dojmem. Není třeba vysvětlovat nic víc o kultuře, tradici a historii Řeckého venkova. (03.02.2024)

Oproti O thiasos tu vnímám větší filmový manýrismus – a ačkoliv znám zatím od Angelopoulose jen tyhle dva filmy, troufám si tvrdit, že právě ten mu bude časem dělat potíže při životnosti výpovědi. Jinak je to ovšem nádhera. Takřka propočítaná kompozice diagonál policejních aut a autobusu v horách se mi otiskla do mozgu jak cejch. Stejně jako stmívání v hledišti s milenci po konci Hedy Gablerové anebo klavírní brnkání na nočním přechodu pro chodce. Stejně tak přesné šťouchnutí do žhavých uhlíků při 360˚ jízdě „mám v SSSR ženu a tři děti.“ Atd. – splývání reality a filmu je tu překrásné. (10.08.2022)

Stařec Spiros se po mnoha letech exilu vrací domů. Ale tam "rozeného" partyzána nechtějí nebo zůstávají stát uprostřed přechodu pro chodce jako je syn. "Cesta" však není monologem hrdiny, ale trialogem hrdinů: se Spirosem si nezadá jeho žena Katherina, ale i "renegát" Antonis, se kterým Spiros rozpráví "ptačí" řečí je velice výraznou osobností. Ostatní vrstevníci jsou už na hřbitově (Spiros tu tančí na píseň "saranta milla kokkina" (čtyřicet červených jablíček)", zbývá jen země, která nepatří těm, kdo si jí neváží, ale tomu, kdo si pro ni přišel, protože mu je dána, protože je to jeho země zaslíbená. Ego eimai - To jsem já... A jak to dopadlo? Vyhoštěný Spiros pluje se svou ženou mezinárodními vodami. A my? Zůstáváme na slavnosti ve starém přístavu. (01.06.2016)