Zimní spánek

"Slová, slová, samé slová." Nečakané pristátie Zlatej palmy v rukách jednej z najvýraznejších osobností súčasného tureckého filmu, Nuri Bilge Ceylana, bolo jednou z posledných zvláštností tohtoročného festivalu v Cannes. V bezprostrednej konkurencii ambicióznejších, osobitejších a umeleckých projektov, ako napr. Mommy Xaviera Dolana, Kmeň Myroslava Slaboshpytskiy či Leviatan Andreya Zvyagintseva paradoxne pôsobí ako „malý“ film. A predsa si možno zaslúži väčšiu pozornosť práve svojou nenápadnosťou, pod ktorou sa skrýva premyslená a do hĺbky rozvíjaná existenciálna štúdia, zachytávajúca život kdesi na Anatólskej plošine. Viac v recenzii. (23.10.2014)

Pri Zimnom spánku ma znova napadol jeden faktor, mätúci hlavy určite nejednému filmovému vedcovi. Dá sa napísať absolútne prirodzený dialóg, aby pôsobil ako zo života a zároveň bol akceptovateľný vo fikčnom filmovom svete? Zimný spánok svojou dokonalou premyslenosťou ukazuje, že nie. Času je totiž na rozdiel od života aj pri troch hodinách málo a všetko musí byť povedané v pravý čas, trefne, pohotovo a inteligentne. Takto v živote neuvažujeme. To ale ani náhodou nie je výčitka. Rozdielne zákony oboch svetov nepustia. Menšou výčitkou však je, že pri takejto stopáži a obrovskom množstve slov nie je možné všetko zachytiť a tak si všetko videné a počuté na prvý krát na 100% pospájať. Pri hodine a pol u Bergmana komplikovanosť neprekáža, pozriete si to znova. Režisér však vyžaduje opätovné zhliadnutie aj pri svojom mohutnom kolose a to mi pripadá málinko nefér. Alebo si myšlienky priebežne zapisujte. Ostatne to je asi jediná výčitka Zimného spánku. (17.11.2014)

Dost s tím filmem bojuju a ještě asi nějakej čas budu. Je to drama krásně natočené, přesvědčivě zahrané, chytré, ale obávám se, že toho nestihne říct zas až tolik, aby muselo trvat vražedných 196 minut. A že Nuri Bilge Ceylan trpí tak trochu podobnou sebeláskou a sebeklamem jako postava, o níž zde vypráví. Ale jaký vlastně má a může být intelektuální film, jehož tématem je bublina, kterou si kolem sebe intelektuálové vytváří, aby mohli být sami se sebou tak spokojení? Možná právě a jedině takovýto. Závěrečný monolog se mi zdál nepřesvědčivý a neodůvodněný. Možná byl myšlen jako další forma hrdinova sebeklamu, ale natočený mi přišel tak, jako že ho myslí vážně. Zatímco třeba u Života Adele, který v Cannes vyhrál loni a měl podobně bohatou stopáž, jsem cítil, že každý záběr je na svém místě a nevystřihával bych z něj ani kousek, u Zimního spánku cítím, že po zkrácení by z něj pro mě byl mnohem lepší film. Každopádně pro snoby z Cannes ideální kousek i v této podobě. (08.10.2014)

Možná, kdyby ten snímek nebyl tak strašně dlouhý. Ale on tak strašně dlouhý byl a já jsem si prostě nedokázal celé tři hodiny - a k tomu ještě kus - užít herecké výkony, které jsou výborné, ale i režii, kameru a střih, které se prostě povedly a je vidět, že i turecká kinematografie udělala obrovský pokrok. (11.10.2017)

Když jsem si dělal dramaturgii filmů, který na festivalu Be2Can navštívím, tak u Zimního spánku jsem se bál, že pro jeho dlouhou stopáž, přetavím Zimní spánek v divákův spánek, ale nakonec zvítězila zvědavost nad čím, že si to kluci a holky v Cannes zaslintaly. Musím uznat, že film má v sobě sílu, která umí přitáhnout a udržet pozornost, ono ostatně u filmu, který je založen na dialozích ani nic jiného nezbývá. Zimní spánek má svoje pihy na kráse. V některých pasažích působí až zbytečně ukecaně a dialogy vedou odnikud nikam. Děj, tak jak ho známe v rovnici, máme zápletku, dáme vývoj příběhu a uděláme finále, tady absolutně neočekávej. Všechno je založený na postavách, jejich vzájemných vztazích, vnitřních duševních bouřkách a fantastických hereckých výkonech. Záležitost jak dělaná pro divadla, ale ty dialogy bych se teda učit nechtěl. Fascinovalo mě jak slovní vatu dokázal během jedné vteřiny vystřídat emotivní uragán. Trošku to střihnout, ale ne zase nějak moc a máme dokonalost. (06.10.2014)