Muž, který zabil Dona Quijota

Divácky silně nekomfortní snímek (ale na to, že vás příběh nutí pod vrstvou zdánlivě fantaskních výjevů vyhmatávat a identifikovat skutečnou, nezpochybnitelnou realitu, ať už se vám bude líbit, nebo ne, už jsme si u lišáka Terryho zvykli nejpozději v Krajině přílivu, viz moje recenze, a ostatně žádné geniální dílo se nedává lacino, i když je pravda, že u Gilliama při tom víc než jinde hrozí reálná nepříjemná závrať z dvojího vidění) na vás sice bude klást vysoké nároky na pozornost a vyždímá z vás hodně sil, ale zato vás také odmění jedinečným vrcholným uspokojením. ***** Přinejmenším v české kotlince se pojem "donquijotství" - ostatně stejně jako pojem "švejkování", což je o to trapnější, že se jedná o našeho vlastního národního hrdinu - ostudně míjí s podstatou a smyslem předlohy. Don Quijote (o Švejkovi někdy jindy) není v Cervantesově románu prototypem naivního a směšného blázna, který si plete přízemní realitu se vzdušnými zámky a ve vlastních očích sám sebe i okolní svět vykresluje pro svůj dobrý pocit vznešenější a velkolepější, než jaký je, a žene se do neopodstatněných a jen zdánlivě epických hrdinských dobrodružství, zatímco se mu všichni posmívají nebo ho proti jeho vůli a zaslepení zachraňují jako pomýlence. Vůbec ne. Don Quijote je jakýmsi metaforickým katalyzátorem ušlechtilosti a rytířskosti - jeho postava využívá bujnou fantazii (stejně jako třeba filmový režisér), díky níž kolem sebe vytváří vznešené výzvy, a jeho úkolem je jim lidsky dostát, reagovat na ně upřímně, bez bázně a hany, nespekulovat a vždy rázně učinit, čeho jest třeba, a tím v sobě i v druhých probouzet a tříbit lidskost a ušlechtilost, sklony k idealismu a vyvolávání těch lepších stránek v nás všech.... Románový Don Quijote tak činí ze světa kolem sebe - z přízemní či cynické reality - jakýsi trenažér ušlechtilosti a lidskosti, což je princip, který umožňuje dalším románovým postavám - a také čtenářům -, aby vedle něj a na jeho příkladu sami vyciťovali a zasazovali se o to, co se jich niterně lidsky dotýká, a aby rozeznávali, co s nimi případně dělá posměch jiných postav či čtenářů vůči tomuto potulnému rytíři a jeho (našim) ideálům... a aby se sami stávali ušlechtilejšími. ***** A Terrymu Gilliamovi se totéž geniálně povedlo přetavit na plátno, navíc o jednu metarovinu bohatší. Neboť postavou Dona Quijota se tu k ušlechtilosti vychovává jak onen venkovský švec, kterého si kdysi Toby vybral pro roli rytíře, tak nakonec po jeho boku i zcyničtělý Toby.... A přestože se neustále proplétáme mezi vidinami, sny a iluzemi, zároveň chápeme, že jsou navozené filmovými či divadelními rekvizitami, způsobené manýrami zbohatlických ruských oligarchů nebo protiimigrantskými zákony a dějová linka tak má i svou vystopovatelnou přízemní realitu reklamních propriet, skrývajících se imigrantů, zbohatlickými ruskými mafiány vydržovaných milenek nebo venkovanů snažících se bědně vydělávat na turistickém ruchu a nese tak s sebou i nezbytnou sociální kritiku dnešní společnosti, v níž tolik chybí srdnatý příklon k ideálům a velkolepé činy podněcované ušlechtilou touhou ryzího srdce a čistého svědomí... ***** A sledujeme tak iniciační příběh, v němž se v Tobym po boku Dona Quijota, kterého sám vyvolal k životu, postupně znovu probouzejí kvality, jež ho kdysi vedly k natočení studentského filmu, a na konci v lišáckém Tobyho úsměvu a poznámce o začátku zajímavého vztahu s jeho zachráněnou milou chápeme, že přežití Dona Quijota je míněno metaforicky, že idealistický blázen si nemusí plést muže se ženou, obry s mlýny a realitu s divokými fantaziemi, ale že to může být i dospělý muž se srovnanými prioritami a obnaženým, cítícím srdcem, který ,má odhodlání měnit svět kolem sebe v lidštější a krásnější místo k životu, plné zajímavých výzev (lišácký úsměv)... ***** (Viděno s přáteli v rámci silvestrovsko-novoročních promítání u nás na B12, během JitkaFestu 2022/2023.) *~ (03.01.2023) (méně) (více)