Vyšší moc

Až bergmanovsky analytická studie manželského rozkladu, která maximálně vytěžila rozmáchlé, ale zároveň intimní prostředí luxusního horského hotelu. Lavina skrytých emocí, které se skrývají pod povrchem, zároveň tematizuje dnešní krizi maskulinity, jíž režisér zachycuje pomocí vícevýznamových pasáží a chladně vycizelovaného realismu, jenž si nezadá s perfekcionismem Davida Finchera. Östlundův nejlepší snímek. (15.01.2017)

Strašná frajeřina tenhle film. Od Ostlunda jsem něco až tak dobrého nečekal, pro mě jedno z největších překvapení za poslední dobu. Ta neustálá nejistota, co se stane v další scéně! Pnutí od začátku až do konce, jakoby mezi první a poslední scénou byla natažená struna. A nekonečné rozvíjení nitek toho, co se už stalo. Důraz na detail. Měl jsem z toho až trochu pocit, že je ten film tak vymakaný, chytrý a absolutně sebejistě zkonstruovaný, že myslí i za diváka, neponechává pro něho moc prostoru. Ale v tomto případě to nebylo na škodu, díky tomu je parádně sevřený a netříští se. Formálně je to taky lahoda - práce s laděním barev (bílá, modrá, fialová...a teplá hnědá v interiérech), obezřetně volená velikost rámování (navíc se téměř nedá předvídat, jak bude následující záběr vypadat, nestále je zde snaha snímat věci jinak, než je zvykem), délka scén ideální (snad jedinou výjimkou bylo už trochu přestřelené natahování vousáčových pochyb v posteli). Ani ten Vivaldi tam není využitý tak prvoplánově, i když jsem z toho měl strach. Ještě větší strach jsem měl z Corbeta, kterého od dob Simona Killera nesnesu, naštěstí si zahrál jenom v jedné scéně. (03.02.2015)

První 2/3 pro mě byly jedním z nejsugestivnějších a nejútrpnějších filmových zážitků za hodně dlouhou dobu.. Poslední třetina, ve které Oslund nechal to utrpení dohrát zprvu hystericky, pak smířlivě a nakonec satiricky, to z mého pohledu poněkud podkopala. kdyby to bylo zakončeno otevřeně, někdy cca okolo řevu v horách, ocenil bych to více (ikdyž by mě to asi o to déle střašilo ze spaní :D ). (01.04.2023)

Vlastně zatím u žádného podobně laděného švédského a/nebo dánského filmu se mi po jeho skončení nestalo, že bych byť i jen na moment pochyboval o věrohodnosti libovolném segmentu odvyprávěného děje. Chápete? Seveřani prostě tyhle ryzí seriózní dramata umí podat tak, jako že se všecko to hnusný fakt stalo, jen to zrovna náhodný kolemjdoucí bezchybně natočil na kameru. (12.03.2017)

„Jsme na dovolený, nebudeme si to kazit. Tohle už je za námi. Přišla lavina, vyděsilo nás to, ale nic se nestalo. V pořádku?“ - „Ano.“ Tak ne. Selhání muže, „hlavy“ rodiny, je v tomhle filmu totiž až příliš fatální. Neschopnost přiznat slabost postupně narůstá od obludných rozměrů. Počínající lehké dusno se mění v těžké, atmosféra houstne. Třeba takové stupňování trapnosti při posezení s přáteli byla dost síla. Ale i přes všechnu tu hořkost jsem se musel smát, jak moc trapně mi jako pozorovateli bylo, naštěstí zcela záměrně. Snímek není jen sondou do rozkladu vztahu, ale též výpovědí o mužích a ženách současné společnosti, jak dokresluje i výpověď na konci komentáře. Škoda podivného závěru, ten jakoby ani nepatřil ke zbytku filmu. Celkově dávám silné 4*. „Ale nemáš někdy strach, že tě opustí, že zůstaneš sama?“ - „Jo, člověk má strach, že zůstane sám. Ale mám kolem sebe spoustu jiných lidí, co pro mě hodně znamenají. Nemám jen manžela a děti. Nemůžu si budovat sebevědomí jen na tom, že jsem něčí žena nebo matka.“ (12.05.2018)