Koyaanisqatsi
Koyaanisqatsi: Life Out of Balance
Koyaanisqatsi
Obsahy(1)
Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)
(více)Videa (1)
Recenze (272)
Pri podobných všetko riešiacich dokumentov určených pre kiná sa vačšinou nudím a po hodine a pol mám pocit, ako by som videl celú sériu nezáživného seriálu. Koyaanisqatsi má naopak tú nevýhodu, že trvá bez titulkov 80 minút a ja som vôbec nechcel, aby skončil. No a to je jediná výčitka a aj dôvod jednej hviezdy dole. Mať to dve hodiny, bol by som nadšený. Tým je povedané myslím všetko, ešte by som doplnil, že mám teraz trochu chaos v tom, ktorý že raketoplán je nám to ukázaný v závere, pretože médiami prepieraný výbuch posádky Challengera sa odohral v roku 1986, pokiaľ sa dobre pamatám. Jednotlivé sekvencie majú skvelú následnosť, gradujú a nie sú iba vyprázdnenou pohľadnicou pre potencionálnych mimozemšťanov. No a pokiaľ máte pocit, že anonymita v dave je výsadou iba generácie virtuálneho sveta, táto snímka je pre vás povinná. ()
Vynikající symbióza hudby a obrazu. Celý snímek se obejde bez mluveného slova a působí doslova hypnoticky. Je poskládán hlavně z časosběrných obrazů lidských aglomerací nebo přírody. Scény hekticky tepají a nechávají nás vtáhnout do hry světel, stínů a dynamiky. Miluji hudbu Phillipa Glasse a vidět Koyaanisqatsi bylo pro mě povinností. Moje očekávání se naplnilo. Byla jsem unesena. Glassova hudba je dokonalá a video impozantní. Sice se zdá, že podobných snímků o Zemi znásilňované člověkem zahrnující jen obraz a hudbu je již dost a nepřináší nic nového. Ale Koyaanisqatsi je víc jak 30 let starý a snad se nebudu plést, pokud řeknu, že je jednou z prvních, ne-li první vlaštovkou. Stáří filmu je ale znát na kvalitě obrazu a zvuku. Tomuto dokumentu by také slušelo větší plátno a lepší zvuk, než jaké jsou v artových kinech. Pokud pominu tyto atributy, Koyaanisqatsi je pro mě favoritem mezi podobně pojatými dokumenty. ()
Netřeba slov. Stačí na sebe jen nechat působit, unášet se silou vizuálna a hypnotizovat soundtrackem. A vzhledem ke kontrastu záběrů a použité hudbě se dokument zaměřuje nejen na pozorování života člověka ale částečně i na jeho obžalobu (rozhodně nejde jen o neutrální „pěkný vobrázky“). Bral bych akorát větší dynamičnost při některých (počátečních) pasážích a nějaký ten střih bych ocenil i u časosběrných úseků, které se někdy až zbytečně moc opakují. Silné 4*. ()
Vizuální esej Godfreyho Reggia má vysvětlení svého názvu schválně až v závěru, aby nezkreslovala divákovy představy a nevzbuzovala předsudky. Reggio prostřednictvím kamery Rona Frickeho jen sleduje a nechává vše na posouzení příjemci. Výborná je práce se zrychleným obrazem a střihová skladba. Nejradši bych přidal i poslední hvězdičku za to, že režisér přivedl do světa filmu skladatele Philipa Glasse, bez kterého by nejen tento film byl poloviční (90%). ()
Galerie (27)
Photo © 40. Letní filmová škola
Zajímavosti (14)
- Film měl světovou premiéru na filmovém festivalu v Santa Fé roku 1982. (Terva)
- Film se natáčel bezmála 6 let. (Rugero)
- V seriálu Simpsonovi (od r. 1989) se v epizodě První meta dobyta (2010) nachází odkaz na film Koyaanisqatsi. Homer a Bart jsou v kině na 3D filmu s Itchym & Scratchym, který je v podstatě zcela na způsob Koyaanisqatsi, a to včetně hudby ve stylu Philipa Glasse. Některé scény jsou dokonce téměř totožné – např. záběr na mrakodrap, západ slunce, „zrychlená“ křižovatka, start rakety, maminka s dětmi v obchodním domě u televizí, etc. Akorát místo lidí tam jsou myši podobné Itchymu. (Idée_fixe)
Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] () (méně) (více)