Koyaanisqatsi
Koyaanisqatsi: Life Out of Balance
Koyaanisqatsi
VOD (3)
Obsahy(1)
Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)
(více)Videa (1)
Recenze (272)
Vynikající symbióza hudby a obrazu. Celý snímek se obejde bez mluveného slova a působí doslova hypnoticky. Je poskládán hlavně z časosběrných obrazů lidských aglomerací nebo přírody. Scény hekticky tepají a nechávají nás vtáhnout do hry světel, stínů a dynamiky. Miluji hudbu Phillipa Glasse a vidět Koyaanisqatsi bylo pro mě povinností. Moje očekávání se naplnilo. Byla jsem unesena. Glassova hudba je dokonalá a video impozantní. Sice se zdá, že podobných snímků o Zemi znásilňované člověkem zahrnující jen obraz a hudbu je již dost a nepřináší nic nového. Ale Koyaanisqatsi je víc jak 30 let starý a snad se nebudu plést, pokud řeknu, že je jednou z prvních, ne-li první vlaštovkou. Stáří filmu je ale znát na kvalitě obrazu a zvuku. Tomuto dokumentu by také slušelo větší plátno a lepší zvuk, než jaké jsou v artových kinech. Pokud pominu tyto atributy, Koyaanisqatsi je pro mě favoritem mezi podobně pojatými dokumenty. ()
"Jakožto mimozemšťanovi mi byl tento snímek doporučen pro ideální nepřímé poznání dominantní životní formy prožívající svůj technologický boom (či vrchol) na jedné z planet vykazující známky života. Ta je, musím uznat, opravdu nádherná, až mi málem vypadlo všech pět tykadel nad scenériemi, o kterých se nám může jenom zdát. Přiznávám, že pro mě bylo dosti obtížné vyznat se ve zpomalených a zrychlených záběrech a správně si zařadit jednotlivé segmenty do souvislostí, zda je ten a ten detail organickou či anorganickou formou, co bylo vytvořeno samotnou planetou, jejíž název mi, omlouvám se, zrovna vypadl a co lidmi. Hned od začátku jsem si nemohl nevšimnout, pokud je tedy pravdou to, co film zobrazuje, vaší extrémní bezohlednosti a destrukční obsese. Diplomacie, nediplomacie, "Hanba vám!" povídám. Šokem pro mě byla ovšem vaše populace. Sotva tyto záběry ukazují všechny z vás a je pro mě pouze hrůznou otázkou domyslet si skutečné číslo. Mohl by to být pro vás značný problém. U nás jsme měli něco podobného, i když, pravda, v mnohem menším měřítku. Řešení nebylo snadné, ale bylo tím nejlepším, co jsme mohli udělat. Věřte mi. Viděl jsem, že prostředky na snížení počtu máte. Vystřízlivěním a upřímným zklamáním pro mě byl závěr. Doufal jsem ve vaší návštěvu, ale patrně to opět zbyde na nás. Ovšem až přestanete k vesmírným cestám používat vodík a kyslík a vaše rakety už nebudou nečekaně vybuchovat, určitě se ozvěte! Celkově vzato mi Koyaanisqatsi pomohlo vytvořit si na vás a vaší planetu svůj názor. A pro naše budoucí vztahy nechtějte raději vědět, jaký je... Teď už jen zbývá projet text překladačním programem (ano, firma Microsoft for Outer Space prolézá již i do tohoto oboru, kdybych jen věděl, kde má tahle banda svůj původ!) a hyperpostorovým oknem (opět od MfOS) zaslat na stránku čsfd.cz (zaslechl jsem, že v galaxii v Andromedě je obzvláště populární, jak se tam dostala, to ví snad jen Velký chuchvalec slizkých a smradlavých zvratků, stvořitel světa). Takže žijte blaze a až přijde invaze, poděkujte svým telekomunikačním společnostem, že nám o vás řekly vše...Checheche." Na Microsoft for Outer Space opět nebyl spoleh a tento text přišel, místo do profilu k filmu Koyaanisqatsi, mně do pošty. Bylo mou morální povinností text našeho milého mimozemského přítele zveřejnit a ukázat tak všem lidským uživatelům, co si on o pozemském filmu myslí. Součástí zprávy bylo i 5 poskakujících objektů v přibližném tvaru výkalu, z čehož jsem identifikoval zobrazení jejich stvořitele a hodnocení, i když kdo ví, co tím vlastně myslel. Dále pak zpráva obsahovala asi 10 řádků mimozemského textu, který nebyl přeložen a který byl ukončen našemi tradičními vykřičníky a opět pohyblivou animací zobrazující výbuch jakési modré planety. Celou zprávu jsem však pro jistotu vymazal. ()
Je nutné to vidět na plátně, aby se kouzlo tohohle filmu mělo šanci projevit. Na jednu stranu je neodvratitelná pravda, že Koyaanisqatsi je coby jedinečné dílo překonané, což bylo dokázáno, když kdosi doplnil hudbu Philipa Glasse náhodnými obrazy z archivu a nikdo nepoznal rozdíl - tvrdit, že jde o něco absolutně výjimečného, už zkrátka nejde. A nešlo ani v době vzniku, kdy byly městské symfonie dávnou minulostí zažranou do kánonu kinematografie. Ale stejně tomu dám plný počet, protože ať je to jakkoliv, ve tmě sálu jde o vtahující zážitek, i kdyby okradený o konečnou hodnotu.A přece jenom krása kamery, velikost měřítka a naopak některé nuance z toho dělají víc než jen náhodnou změť obrazů kritizující kapitalismus. ()
Netřeba slov. Stačí na sebe jen nechat působit, unášet se silou vizuálna a hypnotizovat soundtrackem. A vzhledem ke kontrastu záběrů a použité hudbě se dokument zaměřuje nejen na pozorování života člověka ale částečně i na jeho obžalobu (rozhodně nejde jen o neutrální „pěkný vobrázky“). Bral bych akorát větší dynamičnost při některých (počátečních) pasážích a nějaký ten střih bych ocenil i u časosběrných úseků, které se někdy až zbytečně moc opakují. Silné 4*. ()
Galerie (27)
Photo © Island Alive / New Cinema
Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] () (méně) (více)