Cesta do Říma

Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená. (07.07.2015)

Pokud dostali prváci na umělecké škole úkol vymyslet pár stran největších bizarností a nějak třeba i hodně uměle je pospojovat k sobě, pak se to povedlo dokonale. Akorát to neměli zveřejňovat. Jestli je možné zažalovat lidi, zodpovědné za rozdělování peněz ve Státním fondu kinematografie, veřejně NABÍZÍM 1000 Kč jako příspěvek soudních nákladů. Protože tohle jsme zaplatili my všichni z našich daní. A není to průser, je to horší. Zajímalo by mě, co měli na Míru, že ho v tomhle Donutili hrát. 50 minut je tak všechno, co jsem filmu dal, ale tuhle ztracenou hodinu života budu dlouho litovat. Jestli to někdo hodnotí vysoko a má super pocit, jak rozumí umění, tak to pak jó. Akorát byste měli vědět, že to žádnej hlubší význam nemá. Kdyby aspoň všichni nemluvili jak čůráci strojení. Mělník, vyteč! (28.01.2017)

Po shlédnutí traileru jsem se na Cestu do Říma hrozně těšil a dá se říci, že první půl hodinu jsem dostal přesně to, co jsem čekal a byl jsem nadšen, jelikož to celé působilo jako decentní retro komedie. Poté se to bohužel celé zvrtlo a já se přes hodinu probíjel neuvěřitelně hloupými dialogy a špatnými hereckými výkony. Každopádně pokud jsem měl ve filmu najít nějaký spirituální zážitek, tak tím pro mě nejspíše bylo pouze to, že jsem se poslední půl hodinu modlil, aby to už skončilo. Moje hodnocení 20%. (21.04.2016)

Tak nakonec ani nevím, jestli ten film byl o víře, nebo o sexu. První půlhodina je naprosto skvělá (bar naproti, cigareta od lékaře, zpovědní taxík, Arab nastupující do tohoto taxíku), pár vychytávek se objeví i později (obchod Obsession). Žel se film dělí na zhruba čtyři části - tu první půlhodinu, první, vyprávěcí jízdu vlakem, druhou akčnější jízdu vlakem (ha ha, z Vídně do Říma nikoliv slavným nočním expresem, ale starým vagonem ČD s kupé 2. třídy), a na závěrečnou psychedelii, která mi přijde, že autor nevěděl, jak to ukončit. Bavil by mne příběh o podvedeném kurátorovi, klidně bych snesl i Donutila jako Maigreta, a jo, bylo fajn tu ještě vidět Juraje Herze. Bavilo by mne, kdyby to celé někam směřovalo - kromě pointy, že obraz italského malíře se vrátí do Itálie a tam nejvíc zazáří. Celou dobu se to točí kolem pokušení, sexu, hříchů, pekla, různých duchovních nauk, sexu, pedofilie, sexu..., ale nakonec to nikam nedojde. Leda by něco znamenal ten pochod prvního doktora dějinami do slunce, ale to už vypadalo spíš jako egyptské nauky a o těch nebyla řeč. Jako velmi pěkné exteriéry (tam, kde byly), jak kdyby to vybíral dvorní lokalizátor Jirky Stracha. V úvodu i slušná kamera (důsledně centrovaný obraz - o když, pokud mělo jít o obrazy, čekal bych spíš zlatý řez), později ani to ne. Hezké holky. A samozřejmě spousta vykradených scén z různých filmů (vykradených), je vidět, že autor má nakoukaného Juráčka, Bergmanna (polda, co drží lesní jahody!), Bunuela, Andersona, Felliniho a kdoví koho ještě. Ale celé to prostě nedrží pohromadě, nemá to tah na branku, nakonec se i vytratí i atmosféra - zkrátka se to postupem času už jen sype jako domeček z karet. (16.07.2019)

Cesta do Říma je film, o kterém jsem opravdu netušil, co si pořádně myslet. Řeší snad otázky katolicismu? Je to víc komedie nebo drama? Je to především snímek, který fantaskně skládá dohromady různé typy příběhů a myšlenek. Trochu to paroduje duchovní nauku a symboliky, mírně poukazuje na desatero, ale i zvrácenost lidí. Mátlo mě, že nebylo jasné, kdy se film odehrává a jaká je pro hrdiny vlastně doba. Co mohou, jak se cítí? Řada postav působila prazvláštně. Jak Miroslav Donutil, tak Berenika Kohoutová. Závěrem tedy platí, že od počátku jsem sledoval pozoruhodný příběh, který se následně zvrhl v sled osobnostních příběhů ve vztahu k náboženství a duchovnu. Jenže to se dějová linka ztratila a nedávala smysl. Takže stále nevím, co si o filmu myslet. (29.11.2023)