Cesta do Říma

Cesta do Říma je film, o kterém jsem opravdu netušil, co si pořádně myslet. Řeší snad otázky katolicismu? Je to víc komedie nebo drama? Je to především snímek, který fantaskně skládá dohromady různé typy příběhů a myšlenek. Trochu to paroduje duchovní nauku a symboliky, mírně poukazuje na desatero, ale i zvrácenost lidí. Mátlo mě, že nebylo jasné, kdy se film odehrává a jaká je pro hrdiny vlastně doba. Co mohou, jak se cítí? Řada postav působila prazvláštně. Jak Miroslav Donutil, tak Berenika Kohoutová. Závěrem tedy platí, že od počátku jsem sledoval pozoruhodný příběh, který se následně zvrhl v sled osobnostních příběhů ve vztahu k náboženství a duchovnu. Jenže to se dějová linka ztratila a nedávala smysl. Takže stále nevím, co si o filmu myslet. (29.11.2023)

Cesta do Říma začala velmi nadějně. Hned zpočátku pro mě bylo uchystáno velice příjemné překvapení v podobě skvělého retro audiovizuálu opepřeného suchým humorem, který byl vhodně dávkován a doplněn originální hrou se slovy. Snímek tak hned nabral svižné tempo a zdálo se, že jej už nic nemůže zastavit, dokud nepřišla střední část. Ta se odehrávala především ve vlakovém kupé a svojí stavbou mi trochu připomněla Dekameron. Byl by to býval i dobrý scénáristický nápad, kdyby ovšem svojí rozlohou nezabraly medailonky jednotlivých postav většinu filmu. Má pozornost v té době již byla odvedena od vzrušující loupeže a zaměřena na hledání odpovědi k otázce, proč se proboha tvůrce rozhodl přivést tolik rozličných figur na scénu, když jejich působení bylo pro synopsi zcela irelevantní. Nejhorší však teprve mělo přijít, když se místo důstojného rozuzlení dostavilo oduševnělé imaginativní vakuum, které považuji za scénáristický kiks nejvyššího řádu. Tento verdikt mě mrzí o to více, neboť tento film měl potenciál stát se hipsterskou komedií roku. Ač byl řemeslně velmi dobře vyřešen, disponoval pozoruhodným hudebním doprovodem a hvězdným obsazením, takovou fatální chybu zkrátka nemohu odpustit. 6/10 [KVIFF 2015] (05.07.2015)

Absurdní komedie, při které jsem si párkrát vzpomněl i na Pavla Juráčka. Tomasz Mielnik je ovšem trochu jinde, takže z ní zároveň dělá komedii duchovní, což už je u nás úplná rarita. Za nápady, styl i zpracování by si asi zasloužil absolutorium, ale ke konci už jsem přece jen pokukoval po hodinkách, takže se potvrzuje, že absurditu neradno příliš protahovat (70%). (10.05.2018)

Začátek slibný. Docela jsem se bavila, charakteristiky hlavních postav poutavé (hlavní hrdina, Donutil, Švarcová,,...). Navnadí vás to. Hlavní hrdina úžasně odevzdaný postoj, výraz. Střední část (vyprávění příběhů ve vlaku) a hlavně konec pro mě zcela mimo, zklamání. Posledních patnáct až dvacet minut jsem čekala v kině na konec. (29.01.2016)

Pobavilo mě zde mnoho vtipných hlášek a postřehů. Film natočil Polák, absolvent pražské FAMU. Styl - začíná to jako vtipná nadějná groteska, pak je to surreální road movie se změtí výjevů citací, symbolů a hlubokomyslně se tvářících výroků o pomíjivosti a věčnosti. Vše je na pomezí aranžovaných snů a absurdního divadla včetně neměnné herecké dikce. Režisér sice vykazuje nespornou obrazovou kulturu v čele se záběry dívčiny tváře. Světec slyší „Svatý Antoníne, nebuďte tak svatej“. (08.10.2020)