Godzilla II Král monster

Jednička kombinovala tradici novohollywoodských blockbusterů s indie poetikou, čímž proti sobě poštvala všechny, kdo na místo uměleckého hororu působícího jako teaser na snímek s Godzillou chtěli kaidžu eiga, potažmo monster biják. Dvojka je pro takové plnohodnotným trailerem, respektive prodlouženou upoutávkou ze Superbowlu. V tom je ale hlavní problém, protože vše je podřízeno snaze o maximální emocionální působivost, což vede leda k otupělosti, když člověk hodinu a půl sleduje sled špatných až naprosto nesmyslných filmařských voleb. Jejich vrcholem v této nesoudržné podívané, organizované na rozdíl od ostatních snímků monsterversa z nějakého důvodu kolem rozhodnutí nejomšelejších žánrových tropů (postavy to fakt nejsou), je učinit z monster cross-overu raději nezáměrnou comedy of remarriage. Po hodinu a půl trvajícím cluster fucku, díky kterému člověk zpětně docení filmařskou sofistikovanost Jordana Vogt-Robertse (návaznosti mezi záběry a scénami), Guillerma del Tora (výstavba a proměna strategie vyprávění) a Stevena Spielberga (obojí dříve zmíněné), však následuje výborný závěrečný akt. Ten oproti předchozím najednou funguje, protože z nechtěné demence přepne do sebeuvědomělého modu a najednou zjistí, o čem, co a jak vyprávět. Kombinuje tradice kaidžu eiga a nadsazených hollywoodských devadesátek pastišácky čerpajících z audiovizuální minulosti (sedmdesátkové katastrofické fláky, válečné počiny, monster-filmy), nalezne klíč ke svému formálnímu a významovému uspořádání (Godzilla a lidé jako hrozba i ochrana - přepínání mezi hledisky a exploatační styl umožňující okázalé přechody mezi perspektivami). Pořád ale tenhle flák bude milovat pouze Roland Emmerich, protože už není nejhorším režisérem filmu s Godzillou. (30.05.2019)

Rvačky, bašta a možná něco intimnějšího. To první ujde. Aby ne, za 200 míčů. To druhé se pro diváky očekávající zábavný monster film, co nesjel z pásu sériové výroby a disponuje alespoň špetkou scénáristické invence, vůbec neservíruje. To třetí ale nechybí. Warneři s ochotným Doughertym vyjebali s těmi, co očekávali alespoň nějakou tvůrčí návaznost na svébytné pojetí Edwardse. Zatímco najít něco pozitivního je stejně obtížné, jako uplést z krků Ghidoraha vánočku, negativ jsou mraky. Vypíchl bych, že postavy nedisponují ani charismatem žížal, co sbíral u Emmericha Broderick. Jediný, kdo se k tomu prostřednictvím atomového seppuku postavil se ctí, je Ken Watanabe.. (10.07.2022)

║Rozpočet $170miliónov║Tržby USA $94,372,017║Tržby Celosvetovo $341,972,017▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA ║ Tržby za predaj DVD v USA ║ Nakoniec horšie než som čakal. S pribúdajucími minutámi to bolo len čoraz viac nezáživné, otrlé. Fakt zle napísané, miestami priam postavené na hlavu, zbrklé, uspechané, necelistvé. Herecky povrchné, asi najviac do toho dáva dievka zo Stranger Things. Postupom času aj súboje monštier sú čoraz hluchšie, často sa len niečo preblyskne pred kamerou, doslova mŕtve závery. Oproti predchodcovi Godzilla (2014) ale i Emmerichovej Godzille fakt dosť dole to dal ten mizerný ako že režisér Dougherty. /videl v kine: 45%/ (18.06.2019)

4,5/10 Jedničku miluju. Kong byl průser. Tohle má bohužel blíž ke Kongovi. Hrozně hloupý, scénáristicky prázdný, plný klišé a hlavně naprosto bezpohlavní. Monstra se řežou pěkně, ale co z toho, když vás to vůbec nezajímá. Občas se daří navodit slušnou atmosféru a kamera umí vykouzlit krásné záběry (ty barvy!)... ale kdo by to nečekal u filmu za 180 mega. Zklamání. (07.06.2019)

Godzilla II Král monster je vnitřně rozštěpený film, protože se snaží balancovat tak, aby propojil rozvolněné normy japonského žánrového filmu s těmi hollywoodskými, kde se hraje na racionalizování a plauzibilitu. To zároveň znamená, že se chce zavděčit dvěma typům publika: Na jedné straně jsou fanoušci, kteří začnou dojemně slzet, když Mothře k jejímu klubání začne hrát klasická píseň a objeví se identické dvojče Ziyi Zhang. Na straně druhé jsou diváci, kteří o japonských godzilláckých filmech nemají ani ánunk, takže prskají, že King Ghidorah vypadá jako Zmej Gorynič a všechny snahy přiblížit se poetice kaiju filmů odsuzují jako domnělý projev hlouposti a béčkově lajdáckého přístupu tvůrců. Tým v čele s Michaele Doughertym tak na jednu stranu háže na fanoušky intertextuální odkazy po lopatách, ale na stranu druhou film prokládá neustálým sebereflexivním vtipkováním, aby si skeptický divák náhodou nemyslel, že vše co vidí, je myšleno smrtelně vážně. Jenže jít po dvou odlišných cestách zároveň zkrátka nejde a tak je výsledek nutně polovičatý a rozpačitý. (12.02.2024)