Návrat sedmé roty

Priemerný francúzsky režisér: Robert Lamoureux, tentoraz snáď poriadne »pohnojil« úplne všetko, čo bolo vôbec k priamej dispozícii;  a to teda konkrétne od samotného preobsadenia postavy v podobe Tassina, cez akýsi nesúlad medzi ústrednými postavami; skrátka, hereckým prejavom zo strán postáv: Chaudarda s Pithivierom, chýbala potrebná energická šťava, ako tomu bolo zrovna predtým, až vari i po plne chaotický, scenáristický kolotoč, plný vskutku ozaj najrôznejších zmätočných reakcií, a k tomu i pomerne dosť všelijakých prebytočných kreácií, kedy za najzdarnejšiu pasáž by som nakoniec mohol považovať iba; pozor začiatok spoileru: záverečnú, vlakovú sekvenciu, a teraz už konečne príde i koniec indície, čo je v rámci celého naprosto [ne]komediálneho titulu, naozaj žalostne málo; dokonca by som normálne podotkol, že odtiaľto priam sálala akási bezradnosť, ktorej akoby sa totižto nechceli priamo zúčastniť ani práve títo francúzski, hereckí predstavitelia, ktorí sa po scenáristickej stránke ocitli, ako celkom bezbranné figúrky na danej šachovnici... • Už keď som videl v samom úvode tohto [ANTI]sequelu «náhradníka» za predchádzajúceho Alda Maccioneho, ktorého s mimoriadnym poľutovaním musím následne skonštatovať, že ho vystriedal absolútne nevýrazný jedinec v podaní akéhosi Henriho Guybeta, tak som mal takmer ihneď aj po nálade, čo sa v podstate so mnou nieslo i naprieč celým týmto abstraktne bizarným titulom, pričom toto vonkoncom nie je jediná výhrada, ktorá by smerovala k tomuto filmovému zlepencu. • Trebárs som si hneď všimol, že postava poručíka, resp. letca Duvauchela, sa po istej chvíli celkovo vytratila z môjho dohľadu, keď doteraz ani neviem, čo sa s ním vlastne stalo? • Scenár býval veľmi zvláštne pozliepaný s niekoľkými patričnými sekvenciami, nad ktorými koľkokrát ostával rozum stáť; zvyčajne sa sústreďujúcim na niekoľko úsmevných útekov vždy len na [zo]pár minút, čomu predchádzala určitá zmena šatníku. Styčný bod v dianí by mohol síce predstavovať konkrétny Z Á M O K [najväčší možný lapsus], na ktorom sa nachádzalo množstvo »hodnotných zaja[t]cov«, ktorý zároveň na mňa ale za to [vy]chrlil neúrekom nezmyselných a nereálnych situácií, až som sa vtedy nenormálne začudoval, akí sú tí Nemci strašne tupí! • Zrejme si tvorcovia chceli z nich akosi vystreliť, čo sa ale minulo účinkom. • Čo asi malo diváka akože dobre pobaviť, tak to naopak pôsobilo opačným dojmom, z čoho sa automaticky dostavil tento úbohý výsledok: paródia v paródii! • Po sviežom prístupe v jednotke, prišla mdlá dvojka, ktorá je takým «tichým zabijakom» pre fanúšika originálu. (06.01.2024)

Zelený drát na zelený knoflík, červený drát na červený knoflík.....Červený drát na bílý knoflík, zelený drát na modrý knoflík... Pokračování úspěšné francouzské dobrodružné válečné komedie. Tento snímek není tak veselý jako ten první, ale je točen ve stejném duchu. Scény se slamníkama na zámku byly srandovní...moc horko.....moc zima.... Tentokrát je zajat celý Francouský štáb i se sedmou rotou a Pitiviére, Tassine a Chaudard se opět rozhodnou pro záchranu svých spolubojovníků. (10.07.2010)

Na všechny tři pokračování "Sedmé roty" mohu koukat každý rok znovu a znovu. Podobně jako na "Četníky" nebo "Fantomase". Tato série má ještě pro mě to plus, že je situována do okupované Francie, což je moje oblíbené dějinné období. Navíc si Frantíci utahují s "boschů", což je jejich parketa. Obsazení výtečné, humor excelentní. (05.12.2020)

Změny Tassina jsem si ani nějak nevšiml. Zato mě sedmá rota opět skvěle pobavila! Podle mě je to jedna z nejlepších komedií s válečným tématem! Scény v zámku, s lokomotivou, s umělým dýcháním a mnoho dalších opravdu dokáže rozzářit úsměv! Ááááááááá, to to bolí. Á - ó- á - ó - dej to pryč - ááá - už to přestalo xD (28.07.2010)

„Válka není nic oproti paní Cluziové. Jestli vás uvidí, jak ničíte most, to radši vyleťte do vzduchu.“ Z Lamoureuxovy trilogie o Sedmé rotě je „Návrat“ mým nejoblíbenějším dílem a zároveň jediným, kterému dokážu dát 4 hvězdičky. Snad jen několik hluchších míst a vzpomínka na dost bídné dojmy z prvního dílu mi brání jít s hodnocením ještě výš, ale nakonec jsem té věčně prchající rozervné trojce pod vedením Pierra Mondyho /Broudier z Les copains 1964/ docela přišel na chuť. Hláškami a vtipnou akcí naplněnou komedií nás provází od začátku i samotný režisér a to v postavičce plukovníka s náročným úkolem propojování drátů k vyhození mostu. Jo, dráty a knoflíky mě spolehlivě znovu rozesmáli stejně jako operace útěku na zámku provedena s matracemi nebo (zdánlivě vážná) šachová partie s německým oficírem. Závěrečná „frankenheimerovská“ akce s vlakem působí na čistokrevnou komedii 70. let oproti předchozímu ději až nebývale realisticky, dokonce i Lefebvre dokázal zvládnout sehrát akční part bez přidané hodnoty nechtěné srandy, takže celá působí i po letech napínavě, s několika pečlivě promyslenými vtipy. 85% (02.02.2021)