Příchozí

Nemám nic proti tomu, když je vtahující film tak trochu hloupý. Jenže Příchozí mě prostě nevtáhli, takže jsem se přes jejich nepříliš dobrý scénář nepřenesl. Znatelně chybí už jen Deakinsova kamera ze Sicaria, ten šedivý jednolitý obraz mě nudil a strhával pozornost k tomu, co se děje. Což tomu rozhodně neprospělo, protože ten film není dělaný, aby se o něm přemýšlelo, ale aby se prociťoval. Mrzí mě to, bylo by praktické naladit se na Villeneuveovu vlnu, ale co nadělám? Tak jsem jen přemýšlel o tom, jak tu nic nedává smysl, jak jsou postavy nevýrazné a nezajímavé a jak vše jede jen na efekt... a tím myslím opravdu vše od struktury filmu po logiku děje. (Vědec odmítne vědci před prvním setkáním s mimozemšťanem popsat, jak vypadá, "aby byl překvapený". WTF? Ale to je jen jeden příklad toho, jak film zahazuje elementární logiku a věrohodnost, aby mohl nabídnout wow scénu, u níž asi nemá vadit, že především není možné, aby se v prostředí vědců, politiků a vojáků odehrála. To by nevadilo jindy, ale rozhodně to vadí u filmu, který se tváří tak vědecky. Ale co se divit od příběhu, v němž se vědci s cizí formou života pokoušejí komunikovat tak, že ji učí anglicky?) Taky nechápu řeči o odvážné antihollywoodské pomalosti, mně přišel Arrival extrémně uspěchaný emocionálně i dějově. Jakákoliv srovnávání třeba s Odyseou (na které jsem byl v kině shodou okolností před týdnem a opět jsem jí propadl) právě proto odmítám. Tohle není meditativní filosofická sci-fi, ale honička založená na nesmyslné premise, plná nepřesvědčivých ultimát, brutálně tlačených emocí a především nesnesitelného sebedojímání, která veškerý svůj potenciál obětuje tomu, aby "nějak vypadala". (13.11.2016)

Drobný spoiler. „Koľko je hodín?“ – „Správny čas na otvorenie šampusu.“ Villeneuve je na môj vkus priveľmi chladný typ režiséra. Neosobne nakrúca aj vyložene ľudské a „teplé“ scény, ktoré si koledujú o čo najmohutnejšie pritlačenie na pílu. To mi na ňom vadí. Nemusím síce patetické limonády á la Pearl Harbor, ale ani takéto studené čumáky. Našťastie, Prvý kontakt je podstatne lepší, než Sicario. Vlastne oveľa, oveľa lepší. Štýl Prvého kontaktu je zdanlivo rovnako odťažitý, lenže v skutočnosti ide o nálož citov. Každý „flashback“ (úvodzovky pochopíte, keď uvidíte) s dcérou je plný emócií, z ktorých sa zastavuje srdce. Herecké výkony sú veľmi dobré, pozoruhodná je i „hudba“ a podmanivá, miestami dosť provokatívna vizuálna stránka. No hlavná sila Prvého kontaktu je v scenári. Ak si pred pozretím nebudete čítať spoilery, na konci budete šokovaní. Cítil som sa trochu, ako keď som v roku 1999 zašiel sedemkrát do kina na Šiesty zmysel. Koniec si vzhľadom na početné prekvapenia koledoval o väčšiu dĺžku, ale i tak je to bomba. Bomba, nad ktorou budete dlho premýšľať. A potom si uvedomíte, že áno. Dávalo to zmysel. (10.07.2017)

Vždy so zatajeným dychom sledujem vo filmoch prvé kontakty rôznych civilizácií, a vždy s obavami čakám, kedy na scénu vbehnú blázni, ktorí zo strachu z neznámeho začnú všetko likvidovať, namiesto toho, aby spoznávali. To bola tá časť filmu, ktorá sa mi páčila. Akú rolu presne tam hrala Louisenina dcéra, Sapirova-Whorfova hypotéza, nelinearita času, a akú to všetko malo súvislosť s návštevou mimozemšťanov? Kde je tá senzačne extrémne emocionálne humanisticky nabitá pointa?? Bola tak hlboko skrytá, že ju vyčmuchá iba osvietenec a Eric Heisserer? Keď si zadáte do Googlu napríklad „Explaining the Arrival“, zistíte, že každý vidí v tomto filme niečo úplne iné. Je tam aspoň 30 rozličných vysvetlení. Nie, ja som imúnny voči filmom, ktorých pointou sú otázniky, alebo psychické vydieranie. (30.01.2017)

Jeden z těch vzácně jemných a zahloubaných (velko)filmů, které ke svému cíli spějí pomalu a obezřetně (doslova, jako by našlapovaly po špičkách), a v nichž ticho a ševelení větru v trávě znamenají přinejmenším tolik (ne-li více), co tradiční propriety vědeckofantastického žánru a nadlidsky velká dramatická gesta... (11.11.2016)

Rozhodně dobře natočené sci-fi, konečně zase jedno, které nepotřebuje nesmyslně hýřit efekty, které jde rychle k věci a přitom se mu daří stále být tajemné a napínavé. Úvodní minuty, seznamování s hlavními postavami a první zkoumání lodi mi dokonce připomněly Blízká setkání třetího druhu, což mi udělalo velkou radost stejně jako použití Dvořákovy hudby. Jenže co to bylo nakonec platné, když tomu všemu dal na frak příběh, který mě ve finále rozčaroval stejně jako naposledy Nolanův Interstellar. Nechci nic prozrazovat, ale především ty dva časové paradoxy s knihou a telefonem na mě byly moc. Příchozí připravily o většinu kouzla, které do té doby měli. Škoda. (14.12.2016)