Příchozí

Ještě si asi budu chvilku ujasňovat, jestli jsou Příchozí jedním z nejlepších filmů roku, nebo absolutní jednička, rozhodně se ale povedli víc, než jsem čekal. I když trošku jinak. Ačkoliv příběh o prvním kontaktu lidstva s návštěvníky z vesmíru funguje jako „vědecká sci-fi“, v emocionální a osobnější rovině je ještě mnohem silnější. Nebudu se pouštět do nějakého rozepisování, ale trailery z téhle vrstvy Příchozích nabídly jen absolutní minimum, takže film dovede dost často překvapit a naštěstí vždy pozitivně. Herecké výkony jsou prvotřídní a Amy Adams si jde pro oscarovou nominaci, technicky, vizuálně a hudebně jde o absolutní špičku, která se sice inspirovala někde Nolanem, někde Malickem a někde Spielbergem, ale celkově drží pohromadě bez nejmenších výhrad a sebevědomě se může zařadit mezi to nejlepší, co v žánru chytrých sci-fi vzniklo. Chci to vidět znovu. A Villeneuve putuje do mé osobní TOP 5. (15.05.2017)

"If you could view your life as an image, a story told in one nonlinear and infinite symbol, would you change it?" Ale i přes některé moc zajímavé myšlenky v pozadí + nevšední scénář kdyby něco takovýho nastalo, nám ARRIVAL nesedl herecky (obličej Amy Adams už bych teď radši nikdy znovu neviděl) i celým svým provedením, takže za mě nuda až otrava s divnomimozemšťany, dcerkou u jezera a prostě "bohužel". P.S. Ale musím říct že ten samotný nápad mi ještě nějakou chvíli v hlavě pracoval. (09.02.2017)

Ztvárnění nelineárních emocí v lineárním vyprávění naráží notně na své limity. Villeneuveovo sci-fi zase na hranu současného žánrového povědomí. Divácké zmatení podtržené trailerovými scénami, které ve filmu neuvidíte, může věrně kopírovat to lidské ve filmu. Podobně jako chtít za každou cenu hledat melodii v hudbě Jóhanna Jóhannssona. Skvělá práce se zvukem, diegetickou a nediegetickou složkou hudby, umocňuje zážitek způsobem, jaký jsem na filmové plátně nezažil snad roky. Sci-fi-feelingová lázeň. (13.11.2016)

Abbott and Costello meet the Earth. Louise and Ian meet the Life... Kdo by řekl, že Kang a Kodos ze Simpsonů, komunikující prostřednictvím kol od kávy na ubruse, přinesou takový silný zážitek. Ponuré hard science-fiction s uhrančivou atmosférou, roztříštěnou linearitou a těžce humánním poselstvím. Ta zbraň, kterou nabídli příchozí, je hrozná. Strašná. Horší než všechny nukleární zbraně světa.. Temného básníka, oslabeného o absenci Deakinse za kamerou, už sice olizují hollywoodské plameny pekelné, ale přesto mu chci říct (v očekávání věcí příštích): „If only you could see what I've seen with your eyes..“ (15.11.2016)

Nemám nic proti tomu, když je vtahující film tak trochu hloupý. Jenže Příchozí mě prostě nevtáhli, takže jsem se přes jejich nepříliš dobrý scénář nepřenesl. Znatelně chybí už jen Deakinsova kamera ze Sicaria, ten šedivý jednolitý obraz mě nudil a strhával pozornost k tomu, co se děje. Což tomu rozhodně neprospělo, protože ten film není dělaný, aby se o něm přemýšlelo, ale aby se prociťoval. Mrzí mě to, bylo by praktické naladit se na Villeneuveovu vlnu, ale co nadělám? Tak jsem jen přemýšlel o tom, jak tu nic nedává smysl, jak jsou postavy nevýrazné a nezajímavé a jak vše jede jen na efekt... a tím myslím opravdu vše od struktury filmu po logiku děje. (Vědec odmítne vědci před prvním setkáním s mimozemšťanem popsat, jak vypadá, "aby byl překvapený". WTF? Ale to je jen jeden příklad toho, jak film zahazuje elementární logiku a věrohodnost, aby mohl nabídnout wow scénu, u níž asi nemá vadit, že především není možné, aby se v prostředí vědců, politiků a vojáků odehrála. To by nevadilo jindy, ale rozhodně to vadí u filmu, který se tváří tak vědecky. Ale co se divit od příběhu, v němž se vědci s cizí formou života pokoušejí komunikovat tak, že ji učí anglicky?) Taky nechápu řeči o odvážné antihollywoodské pomalosti, mně přišel Arrival extrémně uspěchaný emocionálně i dějově. Jakákoliv srovnávání třeba s Odyseou (na které jsem byl v kině shodou okolností před týdnem a opět jsem jí propadl) právě proto odmítám. Tohle není meditativní filosofická sci-fi, ale honička založená na nesmyslné premise, plná nepřesvědčivých ultimát, brutálně tlačených emocí a především nesnesitelného sebedojímání, která veškerý svůj potenciál obětuje tomu, aby "nějak vypadala". (13.11.2016)