Mzda strachu

Párkrát tu zaznělo, že první půlka je moc rozvleklá. Mně se právě první polovina líbí snad ještě více než druhá. Pomalé představení jednotlivých charakterů funguje nezávisle na druhé polovině - vytváříme si vztah k jednotlivým postavám, a představu o tom, jaké ty postavy vlastně jsou. Druhá půle pak nenápadně nabourává chápání jednotlivých charakterů a na nebezpečných zkouškách teprve rozkrývá skutečnou podstatu věci. Právě hra mezi očekáváním, zda se naše představy o vlastnostech postav naplní či ne, je pak zdrojem silného emočního náboje, který funguje v druhé polovině. Je na tom fascinující, že to, co se dá na povrchu vnímat jako jednoduché dobrodružné vyprávění, je vlastně dost rafinovaná hra na kočku a na myš mezi scénáristou a divákem. (16.02.2015)

„Mzda strachu" patří rozhodně k nejlepším filmům, vyrobeným v posledních letech na západě. O tom, že je to dílo skutečně mimořádné, nejen po stránce skvělé filmové techniky a herectví, ale též silou a pravdivostí příběhu, svědčí i skutečnost, že americká delegace, jež se zúčastnila festivalu v Cannes, protestovala proti uvedení tohoto filmu. Protestovala především proto, že tento film je příliš ostrou zbraní v boji proti vykořisťovatelskym metodám monopolistických vládců. Příběh filmu nehovoří vůbec citáty, neobviňuje nikoho a přece je otřesnou obžalobou krutosti, bezcitnosti a nelidskosti představitelů olejářské společnosti, kteří využijí bídy několika vyděděnců společnosti a vědomě je posílají téměř na jistou smrt, aby zachránili majetek společnosti. Vedle obnažujícího pohledu na kořeny moci a bohatství jedněch upoutá i psychologická drobnokresba ve vylíčení života a charakterů těch, kteří žijí v bídě. Je to především zásluha režiséra filmu, který v ostře, až naturalisticky viděných obrazech vytvořil dusnou, těžkou atmosféru pasti, do níž se tito lidé dostali. Je třeba také vyslovit velké uznání úspornosti a přece maximální působivosti výrazových prostředků, kterými tento film vypráví o osudu a tragedii čtyř hrdinů. Uvedením tohoto vynikajícího filmu mají naši diváci možnost objevit nejen nové prostředí, nové tváře herců, ale též uvědomit si, jak stále odvážněji umělci všech národů zvedají svůj hlas na protest proti vykořisťovatelům. Filmový přehled 25/1954 (16.01.2009)

Nebýt úvodní dost dlouhé a dost nezáživné třičtvrtěhodiny ( a odůvodnění, že se tak seznámíme a sžijeme s postavami neberu, nesžila jsem se s nimi, byli mi nesympatičtí, jejich chování jsme nechápala a tak mohli pro mě za mě klidně vyletět do vzduchu), šla bych na plný počet. Když ovšem hoši nasednou do aut a vezou ten nebezpečný náklad, je to jedna nervydrásající scéna za druhou a vrchol dokonalosti je sfouknutá sirka. Konec byl malinko přepísknutý, ale to je můj osobní dojem, někdo z toho má možná to správné završení celého příběhu. (11.07.2011)

Prvních 37 minut mi přišlo tak strašně neživných, až jsem měl pochybnosti, zda to vůbec zvládnu dokoukat do konce. Vše, co následuje poté, je ale naprosto bezchybné - a TAK MOC napínavé, že mi to dokonale vynahradilo tu úvodní nudu. Moc jsem těm chlapům fandil, aby to zvládli, a v tomto ohledu mi trochu přišlo líto, jak to končí - to chování Maria ve finální scéně je tak nepochopitelně nezodpovědné, až je to téměř nevěrohodné. Každopádně chovám velký respekt ve všem tvůrcům toho filmu, protože je na první pohled vidět, že natáčení určitě nebyla žádná sranda, a Mzda strachu je taková správně sympatická pocta mužské odvaze a šoférským dovednostem, tedy dvěma věcem, které mám hodně rád - a proto mám rád i tento film (a celkem mě láká vidět i ten remake). (24.05.2020)

Bezpáteřní Mario, zbabělý Jo, charakterní Bimbo a sympatický Luigi. To jsou členové dvou posádek nákladních vozů, kteří mají velmi nebezpečný úkol. Jejich charaktery se během dlouhé cesty mění a to je, společně s atmosférou, asi to nejcennější na tomto časem prověřeném filmu. Moje hvězdy jsou především za napínavou druhou polovinu snímku, skvělou kameru a hlavně za scénu u ropného jezírka či velmi nečekaný a zajímavý závěr. Poctivá klasika. (15.07.2011)