Trois places pour le 26
Three Seats for the 26th
Tri vstupenky na 26.
Režie:
Jacques DemyScénář:
Jacques DemyKamera:
Jean PenzerHudba:
Michel LegrandHrají:
Yves Montand, Mathilda May, Patrick Fierry, Catriona MacColl, Paul Guers, Antoine Bourseiller, Françoise Fabian, Jean-Claude Bouillaud (více)Obsahy(2)
Film je okouzlující směsicí fantazie a reality a připomíná velké muzikály zlatého věku Hollywoodu. Yves Montand, který hraje sám sebe, se vrací do rodného města Marseille, aby se objevil v autobiografickém muzikálu. V Marseille hledá dívku z baru, kterou kdysi miloval. Setkání s mladou talentovanou Marion jim osudově zasáhne do života. Yves Montand, ač stárnoucí, ve filmu dokazuje, že byl a zůstává velkou hvězdou francouzského šansonu. (Česká televize)
(více)Recenze (12)
Na něj, jemuž je vlastní Mont Blanc recepce. V hlase monetovská imprese. V kapse menu momentek, medailon otoček. Montáž dožínek z polibků máje. Rozplývající se inspirace. Lososové suflé, víno Rosé. Harlequinská Casablanca Francie zrcadlí kroky jasné. Zaskví se schůdky romance, (v)kus rodinné poezie. ()
Filmová pocta Yvesu Montandovi z dílny osvědčené dvojice režiséra Demyho a hudebního skladatele Legranda staví na nepříliš originální zápletce. Aneb jak talentovaná dívka bez angažmá ke své velkolepé premiéře díky náhodě a záskoku přišla. Děj je předvídatelný a obsahově by se to spíše hodilo na příležitostní televizní film než pro kino distribuci, nicméně tvůrci tak alespoň využili možnost pracovat s honosnou jevištní výpravou. Výsledkem je příjemná muzikálová záležitost se značným prostorem pro Montandovo divadelní "one man show", ve které nejen zřejmě naposled na plátně zazpívá, ale i bez přehnaného sentimentu, se šarmem sobě vlastným, povypráví něco ze svého života. Tak si v duchu moderních osmdesátek nejdřív zaexperimentujeme s muzikálovým provedením interview pro skupinku novinářů a postupně s přibývající dávkou nostalgie připomeneme léta minulá. Inu, proč ne... 70% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) ()
Poslední film Jacquesa Demyho a skoro poslední film Yvesa Montanda se nachází v limbu mezi americkými muzikály padesátých let a lety osmdesátými, stejně tak jako mezi realitou a fantazií (jako u Demyho skoro vždy). Občas to vede k trošku bizarním výsledkům, zejména pokud jde o hudební čísla (Legrand píše písně pořád stejně, jenom k nim přidává osmdesátkový zvuk bicích). Výprava a kostýmy jsou precizní a barevně dokonale sladěné, vizuál je rozhodně (jako u Demy skoro vždy) velká přednost filmu. Jistě, příběh je prostý a velmi předvídatelný (jako u Demyho skoro vždy), ale jako pocta Montandovi je to sympatické, byť obsahově nijak radikální. Jestli se Demy ve své pozdější filmografii někdy přiblížil atmosféře svých nejlepších filmů z 60. let, tak asi tady. Byl jsem ve velkém pokušení dát tomu čtyři hvězdy. 70 % — Spoiler alert: je pozoruhodné, že byť není Demyho filmografie nikterak rozsáhlá, incestní vztah se v ní objeví více než jednou. ()
Príjemný muzikál, ktorý sa s francúzskym šarmom pokúša rozprávať životný príbeh Yvesa Montanda ním samotným ako divadelnú produkciu vsunutú do príbehu produkcie samotnej. Produkcia je veľmi dobrá a zakomponovanie muzikálových scén do príbehu je nápadité. Herci svoje postavy hrajú celkom dobre, hoci spočiatku miestami rozpačito. Samotný príbeh je však navlečený na veľmi priehľadnú mustru, takže po rozvinutí zápletky je každému jasné kto je kto a ako to celé dopadne. Tvorcova však zašli ešte ďalej a finále začína zaváňať scenárom antickej tragédie, keďže však ide o veselý nostalgický muzikál je tento sentiment potlačený a incest je so žmurkaním na diváka nonšalantne prezentovaný ako happyend. 65% ()
Jak Jacques Demy tak i Yves Montand měli do své smrti již jen pár let, přesto stihli na závěr kariér natočit slušný snímek. Nejedná se o velký muzikál ve stylu těch Hollywoodských, ale přesto má velikánské kouzlo. Úplně z něj jde cítit stará dobrá Francie. Okouzlující Marseille, Y. M. a to nejlepší, co z této země v podobě hudby vyšlo - šanson. Z úst legendy tohoto žánru jsou pak ještě lepší. Jakoby režisér vystihl končící starou dobu a počínající novou. Hlavní hrdina vzpomíná na to dobré, co bylo a zjišťuje, že se jeho město a země mění. Za to může nastupující generace. Mladá a sebevědomá. Všechno dobré, čím Francie byla a co mohla nabídnout figuruje ve vzpomínkách herce a možná tak trochu s obavami, ačkoli nevyslovenými jen naznačenými, hledí do budoucna. Kromě hudby se mi líbily i taneční čísla. ()
Reklama