Le Château de ma mère
Mamičkin zámok
My Mother's Castle
Režie:
Yves RobertKamera:
Robert AlazrakiHudba:
Vladimir CosmaHrají:
Philippe Caubère, Nathalie Roussel, Didier Pain, Thérèse Liotard, Julien Ciamaca, Victorien Delmare, Joris Molinas, Julie Timmerman, Paul Crauchet (více)Obsahy(1)
Francouzský film Maminčin zámek je volným pokračováním filmu Tatínkova sláva, natočeném podle knihy význačného prozaika a dramatika Marcela Pagnola. Znovu se vracíme do voňavé, prosluněné Provence, kde v jejích kopcích prožívá své kouzelné dětství jedenáctiletý chlapec. Poznává svou první dětskou lásku, lidské přátelství i zlobu a především naždy se zamilovává do tohoto jedinečného kraje... Rodina bydlí v Marseille a své víkendy a prázdniny tráví v domku uprostřed kopců. Pravidelnou cestu do přírody si postupně zkracuje přes soukromé pozemky cestou podél veřejného kanálu. Bývalý tatínkův žák, nyní hlídač kanálu, jim půjčí klíč, kterým otevřou průchozí dveře a tak, nepozorováni, přebíhají v přítmí zámeckých zahrad se svými kufry a strachem z prozrazení. Jednou je však nachytá nevrlý, veledůležitý hlídač a Marcelův otec, poctivý učitel Josef, těžce snáší pocit provinění stejně jako maminka Augustina. Ale nádherné vzpomínky na dětství, ze kterých Pagnol čerpal celý svůj život, nemůže narušit ani tato událost, která ostatně dopadne tak, jak si to celá rodina zaslouží. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (64)
Všichni jsou tu na sebe tak hrozně hodní a moc si pomáhají, až se člověk vlastně diví, že žijí ve světě, do kterého má co nevidět zasáhnout velká válka. V tomhle tom rádoby rozjímání nad krásami přírody a mezilidských vztahů pak celkem akutně absentuje nějaký ucelený příběh. Sled identických epizodek, které skoro vždy končí poukázáním na neskonalou lidskou dobrosrdečnost a pár záběrů na krajinu Provence ho rozhodně nahradit nedokážou. ()
Nádhera! Jinak se to snad ani nedá popsat. Jestliže jsem byl nadšený z filmu Tatínkova sláva, tak z filmu Maminčin zámek jsem prostě unešen. Líbilo se mi to o stupínek více než Tatínkova sláva, oproti prvnímu filmu zde totiž přibylo i trochu napětí a hlavní hrdina Marcel je poprvé zamilován a dává na určitou dobu vale běhání v kopcích. Ale opět nemohu nezmínit tu úžasnou atmosféru, kterou na mě tenhle film přenesl. Léto, svoboda, dětství, bezstarostnost, příroda, optimismus. Ten film je tak dokonalý, že nemám co vytknout. Škoda jen velmi smutného konce, po kterém se člověk vrátí zpět do reality občas velmi krutého života. Ale jedná se opravdu o úžasný poetický zážitek, který se jen tak u nějakého filmu nevidí. A proto uděluji pět hvězdiček a děkuji všem, kteří se na obou filmech podíleli, protože tyto filmy jsou skvost! ()
Druhý díl je věnován mamince. V té Marcel vidí éterickou vílu a dokonalou bytost, která nemá s jinými ženami nic společného, možná to ani žena není. Krásná, křehká, jemná, mnohem alegoričtější, než tatínek, jehož postava se přeci jen víc blíží člověku. Scéna s tajnými úsporami je asi nejhezčí. Závěr mě trochu rozesmutnil, ale nelze mu nic vytknout. Když se člověk jednoho rána probudí a zjistí, že dospěl, není mu do tance. ()
Páni, on Yves Robert nezapomněl, co mu jako režisérovi kdysi v 60. letech šlo úplně nejlépe, tedy poetické komedie pro děti a mládež i celou rodinu (a občas i pro „kumpány“ se svérázným smyslem pro humor :)). U jeho další tvorby jsem měl sice pocit upadaní do průměru a rutiny, až si pan Robert později častěji dopřával tvůrčí pauzu, ale tady mám pocit, že se mu podařilo v první půlce 90-tek naplno chytit druhý dech a po čase se mi zase jednou úplně trefil do vkusu. Už déle jsem u žádného filmu neměl tak chuť psát o tom, jak by mě doslova chytl za srdce a zahřál na duši, už jen tou ukázkou vlídných rodinných vztahů a vzájemné pomoci a pokory,i během setkání s většinou cizích lidí ze zámků či okolí (až na jednu osudnou výjimku :o)). Předchozí Tatínkova sláva byla milým a hezkým zážitkem, ale pokračování v podobě Maminčina zámku mě pocitově nadchlo a zasáhlo mnohem víc. Vím, proč a čím mi byly postavy ze šťastné rodinky sympatické už v prvním dílu a po dvou večerech je mi skoro líto, že v dalším filmu se s nima již nemám možnost setkat znovu. Samotná atmosféra prosluněného venkova a zámeckého prostředí tu svou jedinečnou poezií doslova voní, Robert stejně jako ve Šťastném Alexandrovi dokáže snímat pohlednou přírodu v barvách tak, že líbivé záběry nespadnou do kýče a pečlivě si hlídá i vedení děje, které navzdory náznakům v příběhu první lásky naštěstí nepřeklopí do očekávané romantické limonády. Vedle Philippa Caubèra excelujícího v roli tatínka-učitele přibyl další mně zatím neznámý Philippe s výrazným podaným výkonem, Philippe Uchan coby stejně sympatický správce kanálů... a potěšilo mě i setkání s hereckým veteránem napříč žánry Jeanem Carmetem v asi nejzápornější postavě z celého dvoudílného příběhu. Nezapomenu na celou dějovou linku s podnikáním ilegálním zkratky a přítomným napětím, který se s gradujícím strachem maminky přenášel s každou další scénou i na mě. Je to paradoxní, ale Robertovi se v čistě poetickém(!) filmu podařilo, abych se o postavy skutečně bál. Oceňuji i konec, jaký bych možná na dětský film nečekal, ale svým realistickým odkazem vlastně jen potvrzuje, že celý film míří svým příběhem a poselstvím nejen na dětské, ale i dospělé publikum. A tenhle film je pro mě další důkaz, proč Yvese Roberta považuji v rámci žánru filmu pro děti a mládež za špičku svého oboru... kdesi těsně vedle Karla Kachyni, Věry Plívové-Šimkové a Abbase Kiarostamiho. [90%] ()
Kdo četl nádherný román Pagnola Jak voní tymián pozná, že Yves Robert je jeho milovníkem. Tak nějak si určite čtenář představoval jeho filmovou podobu. A kdo knihu nečetl- zatouží si ji po shlédnutí filmu přečíst (třeba i jako vynikající audioknihu v podání V. Beneše - který, mimochodem, zde mnoho let předtím skvěle nadaboval Marcelova tatínka Josepha). ()
Reklama