Le Château de ma mère
Mamičkin zámok
My Mother's Castle
Režie:
Yves RobertKamera:
Robert AlazrakiHudba:
Vladimir CosmaHrají:
Philippe Caubère, Nathalie Roussel, Didier Pain, Thérèse Liotard, Julien Ciamaca, Victorien Delmare, Joris Molinas, Julie Timmerman, Paul Crauchet (více)Obsahy(1)
Francouzský film Maminčin zámek je volným pokračováním filmu Tatínkova sláva, natočeném podle knihy význačného prozaika a dramatika Marcela Pagnola. Znovu se vracíme do voňavé, prosluněné Provence, kde v jejích kopcích prožívá své kouzelné dětství jedenáctiletý chlapec. Poznává svou první dětskou lásku, lidské přátelství i zlobu a především naždy se zamilovává do tohoto jedinečného kraje... Rodina bydlí v Marseille a své víkendy a prázdniny tráví v domku uprostřed kopců. Pravidelnou cestu do přírody si postupně zkracuje přes soukromé pozemky cestou podél veřejného kanálu. Bývalý tatínkův žák, nyní hlídač kanálu, jim půjčí klíč, kterým otevřou průchozí dveře a tak, nepozorováni, přebíhají v přítmí zámeckých zahrad se svými kufry a strachem z prozrazení. Jednou je však nachytá nevrlý, veledůležitý hlídač a Marcelův otec, poctivý učitel Josef, těžce snáší pocit provinění stejně jako maminka Augustina. Ale nádherné vzpomínky na dětství, ze kterých Pagnol čerpal celý svůj život, nemůže narušit ani tato událost, která ostatně dopadne tak, jak si to celá rodina zaslouží. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (64)
Maminčin zámek je naivně poetické pokračování neméně poetického filmu Tatínkova sláva. Takřka každý záběr tohoto dílka je cítit prosluněnou Provence. Film je vzpomínkou na dětství, na bláznivé zážitky, rodiče, přátele a všechny ty, jež skřížili své cesty osudu s těmi našimi, přičemž si našli místo v našich srdcích. Na všechny ty, jež jsme ztratili. Prvně (a česky i naposledy) jsem tento snímek viděl v televizi před x lety. Tehdy si mě získal natolik, že dnes zaujímá čestné místo v mé filmové Top 10. Zcela objektivně se tento film snad ani hodnotit nedá, proto ho zhodnotím se stejnou naivitou, jakou jsem hltal jednotlivé scény. Herecké výkony, hudba, výprava, kamera, scénář, režie - to všechno je dokonale vyvážené. Pomyslnou třešničkou na dortu je pro mne samotný konec filmu, kdy se poetické vzpomínky na dětství střetávají s tvrdou realitu. Dávám jasných 5 hvězdiček (95%). ()
Všichni jsou tu na sebe tak hrozně hodní a moc si pomáhají, až se člověk vlastně diví, že žijí ve světě, do kterého má co nevidět zasáhnout velká válka. V tomhle tom rádoby rozjímání nad krásami přírody a mezilidských vztahů pak celkem akutně absentuje nějaký ucelený příběh. Sled identických epizodek, které skoro vždy končí poukázáním na neskonalou lidskou dobrosrdečnost a pár záběrů na krajinu Provence ho rozhodně nahradit nedokážou. ()
I když pokračování filmu "Tatínkova sláva" získává především v závěru celkem temné konotace, tak je to pořád snímek, který vás dokáže okouzlit, a spolu s prvním filmem tvoří dvojici filmů, která ukazuje, jak krásu francouzského venkova, tak i krásu dětství, a to v podobě, která je lidská a zároveň kouzelná. ()
Nádhera! Jinak se to snad ani nedá popsat. Jestliže jsem byl nadšený z filmu Tatínkova sláva, tak z filmu Maminčin zámek jsem prostě unešen. Líbilo se mi to o stupínek více než Tatínkova sláva, oproti prvnímu filmu zde totiž přibylo i trochu napětí a hlavní hrdina Marcel je poprvé zamilován a dává na určitou dobu vale běhání v kopcích. Ale opět nemohu nezmínit tu úžasnou atmosféru, kterou na mě tenhle film přenesl. Léto, svoboda, dětství, bezstarostnost, příroda, optimismus. Ten film je tak dokonalý, že nemám co vytknout. Škoda jen velmi smutného konce, po kterém se člověk vrátí zpět do reality občas velmi krutého života. Ale jedná se opravdu o úžasný poetický zážitek, který se jen tak u nějakého filmu nevidí. A proto uděluji pět hvězdiček a děkuji všem, kteří se na obou filmech podíleli, protože tyto filmy jsou skvost! ()
Oba "díly" vznikly patrně zároveň. Pokračování nezačíná šťastně, dobrodružství s malou "aristokratkou" je trochu otravné, pak se ale ilegálním procházením po pozemcích na břehu marseilleského vodovodu vracíme do klukovských let a laskavost vypravěčská snoubená s laskavostí filmařskou si nás získá. Ale ten konec, ach ten konec, to kruté bilancování, ničí veškerou poetiku a vrácí nás vstříc tvrdé životní realitě. Snad jediný příklad dabingu vzniklého po roce 1990, ve kterém počet herců ve filmu = počet dabérů ve studiu. ()
Reklama