Jack staví dům

S mistrovými filmy to mívám od odpadu (třeba Melancholia) až k plnýmu počtu (třeba Antichrist). A tohle je spíš ten první případ. Vo co jako v tomhle rejžovi gou?? Nejsem zase taková lopata, abych nedokázal ocenit artovost a pochopit filosofování, naopak, ale tohle... tahle alighierovská alegorie mě minula o několik světelných let. Na realistický thriller o sériovým vrahovi je 'Jack' málo realistický i thrillerový, na filosofující art je málo artový a filosofický, na komedii málo vtipný, na provokaci málo provokativní. A směrem ke konci film svými rádoby rafinovaně oduševnělými plky víc a víc nudí. Jsem hodně zklamaný touhle prázdnou nafouknutou filmovou bublinou, protože jsem od pana samorosta von Triera očekával daleko předaleko větší nálož všemožných divností, bizarností, extrémů, exkrementů... Každé průměrné béčko mě zaujme a osloví víc, než takováhle pseudofilosofická duchoprázdná břečka. I vizuál stojí za houby, protože kameraman je těžký epileptik, takže zaokrouhluju směrem dolů. Přesto je ve filmu (z 'béčkového hlediska') několik zajímavých vražedných momentů, kvůli kterým ho nepovažuju za úplnou ztrátu času. (27.12.2018)

Když byl film novinku viděl jsem trailer, kterej mě celkem zaujal. Snímek ale v sobě skrýval tři faktory, který mě od jeho shlédnutí odrazovaly. Prvním faktorem pro mě byla dlouhá stopáž. Druhým faktorem byl Matt Dillon jehož filmy zrovna nevyhledávám a třetím faktorem byl režisér Lars von Trier. Samozřejmě, že o něm vím ale jeho filmy jsou pro mě (zatím) zemí neprobádanou(Už dlouho se chystám na film Antikrist).  Zatím jsem od něho viděl jeden film, kterým je The Element of Crime z roku 1984. Film kterej jsem vůbec nepobral. The House That Jack Built ale pár dní nazpět běželo na Paramount Network tak jsem se rozhodl, že to risknu a zpětně jsem si ho pustil. A tohle moje druhý setkání s Larsem von Trierem dopadlo o poznání líp. Přiznávám, že začátek mě zrovna moc neohromil a já jsem uvažoval, že film vypnu ale vydržel jsem.  Trvalo to sice trošku déle jsem si zvykl na to jak je film natočenej a odvyprávěnej ale jak jsem si zvykl nemohl jsem se filmu nabažit a užíval jsem si ho plnými doušky. Musím uznat, že M. Dillon byl excelentní a užíval jsem si i dialogy ve filmu, kterých není zrovna málo. Nakonec lituju toho promarněnýho začátku (z mé strany), kdybych přistoupil Na Trierovu hru dřív mohl jsem se bavit hned od začátku. Ono to je ale jedno, protože tenhle film jsem neviděl určitě naposledy. A příště si ho užiju ještě víc. Nakonec mi ani ta stopáž nepřipadala tak dlouhá (klidně bych si dál ještě půl hodinovej nášup). Nejraději bych snímku napařil 5 hvězd ale ten konec kterej nebyl zrovna podle mýho gusta mi to nedovolí.  PS : Tenhle film je konečně tím spouštěčem proto abych zkusil i Trierova Antikrista. (02.11.2021)

Nikdy bych nevěřil, kolik různorodých a přesto velice zajímavých faktů se mohu dozvědět, při sledování hororu o pološíleném sériovém vrahu. I přes vcelku povedený úvodní incident, byl začátek spíše nudný a trvalo mi se naladit na tu správnou notu. Začátek totiž probíhal formou dialogu mezi hlavní postavou a tajuplným starším mužem, který se velice zajímal o jeho život a snažil se tak porozumět podstatě jeho choré mysli. Postupně jsme si tímto stylem prošli ukázky nejzajímavějších vražd a ostatních milníků z Jackova života obohacené filosofickými otázkami a zajímavostmi všeho druhu. Povídání tak pro mne bylo čím dál zajímavější a i když Jack není žádný sympaťák a nad jeho brutálními činy se místy ježí chlupy po celém těle, tak jsem si jeho příběh nakonec velice užil. Ze zmíněných incidentů bych nad ostatní vyzdvihnul zejména část s rodinou (i když si nemohu vysvětlit, jak tímto způsobem mohl zvládat po dobu několika let dvojí život) a pak také závěrečný incident o jedné nábojnici. Finální představa Danteho pekla, která zabrala skoro půl hodiny na mne byla trochu moc, ale stále to s přehledem stačí na 4 hvězdy. 79% (06.01.2022)

Trier ve své verzi Portrétu sériového vraha servíruje pět epizod ze života inteligentního psychopata, pět incidentů, pět zvrácených uměleckých děl... Ačkoli v každém z nich by se dala nějaká drobnost vylepšit, kdy zejména v kratší verzi filmu chybí tu a tam nějaký ten explicitnější záběr, jako celek působí velmi celistvě a silně koukatelně. Trier snad jakoby chtěl být o chloupek přístupnější. To se týká prostoru mezi jednotlivými incidenty, v němž jsou velmi pěkně a srozumitelně načrtnuty paralely mezi vraždami a uměním. Realistická a chcete-li metaforická složka filmu se pak perfektně snoubí v dokonalém epilogu. Musím říct, že Trier dokázal filmu vtisknout svůj nezaměnitelný rukopis a přesto ani chvilku nenudil, anebo nevyvolával řadu zbytečných otázek, na které neexistují odpovědi... Pro mě doposud jeho druhý nejlepší film. 8/10 (27.12.2018)

Prvý film od von Triera, ktorý ma bavil (aj keď to vzhľadom na strašnú zápletku nie sú zrovna najlepšie zvolené slová, ale chápeme sa). Doteraz som jeho filmy pozeral len kvôli tu viac, tu menej škandalóznej erotike. Toto bolo prvý raz, čo som si užil príbeh, čo ma bavil dej. Je tu plno šialených, odporných, drsných a neuveriteľných scén. Ale nie samoúčelných. Strašne veľa tomu dáva dynamický a neuveriteľne vynaliezavý Matt Dillon, ktorý si túto rolu zrejme dá zarámovať; ak by to hral nejaký iný, horší, netalentovanejší alebo neviemaký, bol by tento film zverstvom. Našťastie ho Matt ho drží vysoko nad hladinou. Spomenúť musím množstvo napínavých, nervy drásajúcich scén (reklamácia náboja, maringotka, „hlúpa“ blondínka, deti). A celé to zaklincoval „pekelný“ koniec, ktorý ma fascinoval. A som rád, že Cotton z Pirátov z Karibiku konečne prehovoril (tunajší kasting obecne poteší, napr. autobusárkou z Forresta Gumpa). (02.03.2019)