Válečné hry

Mohl by středoškolský hacker rozpoutat válku? 1) A strange game. The only winning move is not to play. Toto poselství, zvláště v době studené války neobyčejně působivé a pravdivé, je největším přínosem filmu, natočeného podle klasických schémat žánru. 2) S hravým počítačem raných osmdesátých let se kamarádí přitažlivý Broderick (21 let) ve své druhé, tuším, filmové roli kapku odrostlého středoškolského studenta. (15.03.2009)

Typicka ukazka filmu z ranych osmdesatek ala pocitace. Je potreba si to zasadit do historickeho kontextu, tj. uvedomit si, ze pocitace tehdy byly super in, protoze byly novinkou a zazivaly obrovsky rozmach a oblibu. Proto bylo snadne rozhodnuti o nich tocit filmy, protoze toto tema zajimalo doslova kazdeho. Film je jinak bezna akcni (trosku scifi) podivana pro mladez. Kluk a holka se nabouraji do pocitacoveho systemu obrany USA a spusti jakousi simulaci jaderne valky s Ruskem (jak jinak, bylo zlate obdobi studene valky). A od toho se pribeh odviji. Neni to spatne, jako relikt doby je to dokonce vynikajici. Pokud je vam teda 15 let. :))) (16.06.2023)

"Po důkladné úvaze jsem dospěl k názoru, že Váš obranný systém se podělal." War Games byly varováním, že svěřit bezpečí země křemíkový diodě není úplně dobrej nápad. Ovšem o moc lepší mi nepřipadá nápad svěřit bezpečí matičky Země do rukou lidí, kteří věří, že můžou vyhrát jadernou válku. Jadernou válku totiž může vyhrát jenom Pakistán, ale to je tajná informace. Já se u Válečnejch her bavím, kdykoli si je zahraju. Připadají mi napínavý i varující a existenciální moudra profesora Falkena mě nutí k rozpohybování obou mých šedých buněk mozkových. (20.01.2022)

Brrr, v kontextu diskusí o umělé inteligenci jsou letos čtyřicetileté VÁLEČNÉ HRY ještě mrazivější dílo než kdy dřív - a zároveň pořád stejně skvěle vyprávěný film. ___ Na rozdíl od trochu učelově negativistického TERMINÁTORA totiž do popředí nestaví (čapkovskou) otazku, zda si umělá inteligence uvědomí sama sebe - a v důsledku toho logicky zničí lidstvo, ale zda umělá inteligence vůbec kdy pochopí rozdíl mezi důsledky svých rozhodnutí v rámci simulace a v reálném světě. ___  Je to zatraceně nepříjemné sledovat, což je samozřejmě dáno hlavně hrozně chytrým vyprávěním na třech doplňujících se osách: podmínky (příběh o ztrátě víry systému v lidská rozhodnutí), příčiny (příběh nadšené technofilie bez vědomí rámců), rámce (příběh o technofilovi, který si ty rámce již uvědomil, ale ztratil víru v systém). ___  První příběh o konfliktu vojáků a ajťáků vytváří podmínky pro příběh druhý (který začíná až v patnácté minutě). Druhý příběh mladičkého hackera pak ústí v příběh třetí (začíná v sedmdesáté páté minutě). Všechny tři příběhy se pak potkávají v extrémně chytře vystavěném finále, které začíná přesně v devadesáté minutě a má navzdory smrtícímu deadlinu podobu překvapivě seriózní intelektuální, psychologické a etické disputace. ___  Filmaři přišli s nečekane komplexní soustavou pozoruhodně načrtnutých postav, ze které jako omezení fach/idioti vycházejí jen agenti FBI, kteří nicméně plní čistě funkční roli dostat hrdinu k důležité postavě a pak ji od ní zase oddělit. Na tom všem je skvělé, že jakkoli šílená se zápletka o počítači, který (bezmála) rozpoutá třetí světovou válku, může zdát, všichni jeho protagonisté jsou nebanální, a přitom lidsky uvěřitelné postavy.  ___ Díky tomu VÁLEČNÉ HRY podle mě dodnes fungují pro běžné dospělé publikum, pro mladé publikum i jako mrazivý myšlenkový experiment. Parádní film. Ba ještě paradnější, než se zdá! (26.12.2023)

Vztyčený ukazovák Válečných Her byl ve své době asi mnohem působivější než dnes, ale jak můžete vidět kolem sebe, spoléhání se na počítačové technologie začíná přinášet své negativní plody i v dnešním každodenním životě (a nemluvím jen o "chudých duchem", co podle navigace sjedou do jezera, ale hlavně o těch, co si bez IDOSu nenajdou odjezd vlaku, a kdyby jim kasa neukázala kolik mají vrátit peněz, museli by sáhnout pro kalkulačku). Jistě, strategické obranné systémy může dnes řídit nějaká šílená umělá inteligence, ale děj filmu se točí jen a pouze kolem toho, že se v globálním měřítku musíte spolehnout na strojové pozorování namísto "vlastních očí", a že výstupy z tohoto pozorování mohou být naprosto falešné (a je jedno, jestli kvůli WOPRu nebo třeba severokorejským hackerům, kteří cíleně mají ty falešné vstupy vygenerovat). Nečekejte žádnou strhující akci, ale pokud se dokážete jako harcovníci HD grafických rozhraní nesmát tomu, co na poli techniky uvidíte v tomhle přes třicet let starém snímku (já se nesměju), můžete si užít takovou ne velkou, ne malou, laicky přístupnou porcičku filozofování o osudu lidstva, realistické nakládání s mladíkem, který se "jen tak pro zábavu" dostal do ARPANETu (nebo kdo ví co to bylo), samozřejmě taky o pár let mladší slečinku z Číslo 5 Žije, vyloženého cucáka Matthew Brodericka, a hlavně vynikajícího a pro nějaké to "fuck" daleko nechodícího generála Barryho Corbina. Tenhle člověk je velitel, jaký se na plátně dokonale vyjímá, a zastiňuje všechny ostatní. Docela mě zaujala i hudba, která velmi dobře dokreslovala atmosféru filmu a k mému překvapení to nebylo dílo žádného z velkých jmen filmové hudby (podezříval jsem chvílemi Jerryho Goldsmithe). Takže, i po těch letech jsem pro červenou zónu, a jsem ochotný se podívat ještě někdy znovu. 70% (06.09.2014)