Schmitke

Dobře zahraný a zručně řemeslně zvládnutý výlet do krušnohorského zapadákova, lehce říznutý Kafkou, Lynchem a Kaurismäkim, jemuž bohužel k dokonalosti chybí propracovanější závěr - otevřený konec nemusí být naškodu a netřeba vše polopaticky vysvětlovat, ale nějakou výraznější pointu by si tento příběh přece jen zasloužil. (04.09.2018)

Takový zahození potenciál. Schmitke je film, který se vás snaží navnadit hlavně na to, že vypadá úplně jinak než ostatní filmy. Problém je v tom, že to nemá pointu. Ten film má hodinu a půl a přitom tak není žádné rozuzlení. Gradace a tak tak jako je. Ale celou dobu se ve filmu plánuje nějaká zápletka a ona není nijak ukončená. Střižna by si měla zkontrolovat jestli někam nezašantročila dalších dvacet minut filmu. Pokud má film fungovat jako reklama na Krušné hory, tak prosím, ale jinak... Kurth má geniální ksicht. To je stejně dumb a confused jako Vincent Vega. Krásný film s krásným příběhem, ale totálně o ničem. Film by si možná zasloužil Lva za hudbu, kameru a výpravu. (01.03.2016)

Konec mě zrovna dvakrát nepřekvapil, ale jinak byl film jedna dlouhá, napínavá jízda s Peterem Kurthem, celý film dokonale utáhl. Nevím, proč je v popisku Schmitke označen jen jako komedie, vedle několika málo humorných chvilek je film docela mysteriózní psycho. Na českoněmecký počin prostě velmi dobrý. (24.01.2016)

Provolávám slávu českému filmu a gratuluju mu ke znivuzrození. Altrichter v kristovych letech natočil nesmírně vyzrálý debut. Mysteriózní hořká komedie tu snad ještě nebyla, v českém filmu rozhodně. Perfektně budovaná atmosféra, skvělé herecké výkony a chytrý scénář tvoří kompaktní celek, kterému je nutno se pokloniit. Jen si tak říkám, kam může Štěpán jít dál, když si laťku nastavil tak proklatě vysoko. (29.09.2019)

Hra na nedořečené je jenom zdánlivá, co je třeba ukázat, máme přímo před očima. Odkazy k jiným filmům, jakož i odkazy k čemukoli dalšímu, jsou přísliby, o nichž od první chvíle víme, že nebudou naplněny, a proto nic nepředstírají, nelžou, ani nemluví pravdu, prostě jen jsou. Zrovna tak vedlejší postavy způsobují něco, co přichází s nimi, ale zůstává dlouho poté, co odešly, protože to na nich nezáleží, i ony se k tomu, co s sebou přinášejí, jenom připletly. A konečně, na Schmitkem není ani trochu více záhadného, když „se” potká v lese, než když „se” poprvé pokouší vstát z postele, proto se není čeho leknout; odtud lze také rozumět recenzentům, když sborově opakují, jak závěr postrádá pointu (kterou si prý zaslouží) — jenže, kde by se asi vzala, vy chytří, když ono probuzení, o němž by to celé mělo být, se odehrává „pouze" v těle, hlavě, srdci Schmitkeho, kdežto očima diváka je tu už od úvodního záběru? (26.08.2019)