Vlak

jeden Francuz /jean-Louis Trintignant/ a jeho zydovska priatelka utekaju pred nacistickym hnojom, ktory sa vtedy jaxi rozmohol v Europe. Nechyba dobytci vagon, ale nastastie nejde do smutne znamych taborov, ide len o utek. Pierre Granier -Deferre /heroin, Kocka/ natocil dalsi vysoko kvalitny film, Trintignant vzdy vedel hrat, Romy Scneider tiez, videl som aj mladu Ancu Wiazemsky /Teorema 1968/. Film je to hlavne depresivny, lebo ich laska mala v tych rokoch vysoko tragicky potencial : 80 % (01.06.2019)

Názov skutočne neklame, vlak sa nachádza v drvivom počte záberov a keď ho nevidno, tak ho počuť. Finále filmu sa však odohráva už v meste. Ide vo svojom jadre o milostný príbeh určený najmä pre romantické ženy, ale na pozadí tragických udalostí. Nejde tak o žiaden sentimentálny príbeh, dočkáme sa aj veľmi znepokojivých záberov. Záver je ale patrične otvorený, domnievam sa však, že ak by scenár hneď troch autorov (možno tu bol problém) bol jasnejší, priklonil by som sa k štyrom hviezdam. No a ďalší menší problém som mal s hlavnou mužskou postavou. Trintignant tu pôsobí ako čestný muž, ale v podstate bez problémov podvedie manželku a ako sa neskôr dozvieme, nebolo to prvýkrát. Tie emócie ale na mňa fungovali. 70% (04.10.2019)

Film mi přišel hodně tezovitý a hodně tlačil na pilu v tom, jak má divák koho chápat. Třeba ty vložené dokumentární černobílé vsuvky hloupoučkému divákovi říkají, podívej, oni se smáli, ale lidé umírali! No není to hrůza? Samozřejmě že je to hrůza, ale ne když mne u filmu do podobného názoru někdo křečovitě nutí. Celé to putování za nejistotou, poznávání se dvou lidí, kteří mají při té dlouhé cestě dost času na rozhovor a poznání jeden druhého, by mohlo být zajímavé, kdyby to nebylo poněkud povrchně, křečovitě a skutečně tezovitě natočeno. Od začátku je jasné, jaké emoce z nás film chce dojit a dojí je někdy poněkud neústrojně. Mne osobně ani hlavní postavy nedostaly třeba jako v Přízraku lásky, kde hrál s Romy Scheiderovou Marcello Mastroianni. Možná kdyby snímek byl komorním dramatem v jedné kulise... jenže to by pak šlo spíše o divadlo. Zde je skutečně nejsilnější až závěr, kdy hrají jen pohledy a gesta. Vadily mi i ty podivné střihy a skoky v čase a místě příběhu. (30.08.2013)

Onen proklamovaný realismus opět stojí a padá s vynikajícími hereckými výkony. Úsporné herectví Trintignanta jde ruku v ruce s přizpůsobivým herectvím Schneiderové. Ona se přirozeně cítí jako Alsasanka, on stoicky přijímá nevyhnutelné. Bohužel vše ostatní je podmíněno tradiční optikou 70. let, která se neobtěžuje s dobovou výpravou a vystačí si s pár starými kufry, což není mnoho. Události z let 1940/3 by potřebovali zásadně odlišit. Za tři roky bude nicméně Granier-Deferre pokračovat v tomto trendu a zmate diváky v Ženě u okna tím, že ani nebudou tušit, v jak velkém časovém rozmezí se má celý příběh odehrávat. Škoda té perličky ze zákulisí, která nehovoří jen o vztahu hlavních hrdinů mimo plátno, ale také o tom, že Romy odmítala svůj filmový kostým doplnit o jedinou logickou rekvizitu - postarší vrchní část paleta ze sezony 1938/9. (17.11.2011)

Válečné road movie na cestách vlakem plného uprchlíků zaostřuje na krátkodobou romanci z posledního vagonu původně určeného pro dobytek. Muž odloučený během cesty od své manželky a dcery se beznadějně zakoukává do půvabné mladé cestující. Skvěle se tu doplňuje napětí ve dvou směrech: v rámci dlouhé cesty v nebezpečných válečných časech (které pravidelně dokumentují černobílé sekvence sestavené z archivních i nových záběrů) a v rámci zrodilého láskyplného vztahu v dvounásobně nevhodné situaci. Jako romantické drama s krátkou epizodkou ze života dvou náhodně sešlých lidí to má v sobě nesmírné kouzlo, i díky velkému půvabu Romy Schneiderové... Spomezi filmy Pierra Granier-Defferea, které jsem doposud viděl, mne Vlak překvapil, že snad poprvé Deffere rozehrál vztah mezi mužem a ženou v hodně světlých okamžicích, ač tragické následky přeci jenom přichází... byť se značným spožděním. Musím ale říct, že mi onen závěr s přeskokem třech roků v ději příliš nesedl. Nejen, že to dosavadní kouzlo jedinečnosti okamžiku a předchozího děje chladným způsobem odvál pryč, ale ještě na mne působil v rámci krátkého rozehrání další zápletky ukvapeně a pokud měl jenom rozšířit stejně otevřený konec, tak skoro i zbytečně. 85% (20.07.2020)